„Dobrodružná literatura dnes zavání zaprášenými folianty,“ říká redaktor a překladatel Ondřej Müller, který je spoluautorem průvodce edicí Knihy odvahy a dobrodružství. Probrali jsme, zda něco z dobrodružné literatury přetrvalo, proč ji dnes v čisté podobě málokdo píše a co ji nahrazuje u dnešních mladých čtenářek a čtenářů.

Ondřej Müller. Foto z osobního archivu
Kvůli přípravě průvodce edicí KOD jste přečetl všech 212 knih, které v ní vyšly. Hádám, že některé z nich jste znal už z dětství. Změnily se po letech vaše preference? A je vaší nejoblíbenější kodovkou nějaká z těch, jež jste četl v mládí?
Oblíbené kodovky v mém případě spíše přibyly. V dětství jsem miloval Dva divochy Ernesta Thompsona Setona a opakovaně se k nim vracel. Tak jsem si tehdy představoval emblematickou kodovku: oranžová barva a indián na titulní straně.
Zrovna tahle kniha se přitom od většiny kodovek liší v tom, že kromě dobrodružného příběhu obsahuje i návody na výrobu řady propriet pro život v přírodě.
Přesně tak. Tehdy jsem si podle ní například zkoušel vyrobit mokasíny. Znovu jsem si ji nyní přečetl a uvědomil si, že mi v paměti utkvěly spíše návody, kdežto příběhy těch hochů jsem si již nepamatoval. Objevil jsem ale i kodovky, o nichž jsem vůbec nevěděl či jsem jim moc rychle odrostl nebo jsem jimi – jako v případě některých sovětských autorů – opovrhoval. Asi největším překvapením pro mě byla kniha Josepha Conrada Gaspar Ruiz a jiné povídky. V mládí jsem v rámci edice KOD přečetl jeho knihu Tajfun a jiné povídky, ale o tomto svazku jsem…Článek je přístupný předplatitelům*kám.