Autor Dvaceti tisíc mil pod mořem bývá považován za nositele buržoazních idejí pokroku a ovládnutí přírody. Jeho práce s jazykem a někdy až surreálné vize ale otevírají možnosti úplně jiného čtení, jak naznačuje i dílo Verneova svérázného následovníka Raymonda Roussela.

Édouard Riou: Ilustrace k Cestě do středu Země, 1864
Francouzský filosof Pierre Macherey se ve své nedávno vydané monografii En lisant Jules Verne (Nad četbou Julesa Vernea,2018) snaží zpochybnit zažitý obraz Vernea jako hlasatele buržoazní ideologie pokroku, ztělesněné ve fantazii ovládnutí přírody člověkem. Modelovým textem, jenž k prosazení takovéhoto obrazu přispěl, je jedna z „mytologií“ Rolanda Barthesa, nazvaná Nautilus a Opilý koráb, ve které je Verneovo dílo interpretováno právě v tomto duchu. Navzdory všudypřítomné tematice cestování a dobrodružství je Verne v Barthesově pojetí především „maniak plnosti“, který se snaží svět nikoli otevírat, nýbrž naopak uzavírat a „zakulacovat“. Odtud Verneova známá posedlost vytvářením výčtů, katalogů a inventářů, a také ona „slast z uzavření“, kterou více než co jiného zosobňuje slavná ponorka Nautilus.
Macherey Barthesově interpretaci oponuje. Verneovy romány možná právě díky tomuto svému „maniakálnímu“ aspektu vytvářejí prostor pro nepředvídatelnost a pro nečekaná setkání, která Macherey označuje mallarméovským výrazem „vrh kostek, který nikdy nezruší náhodu“. K takovým setkáním ovšem nedochází na rovině ideové, nýbrž na rovinách jiných, možná méně zjevných. Jednou z nich – a možná tou nejdůležitější – je rovina jazyková. Všichni známe Verneův precizní, chtělo by se říci „inženýrský“ jazyk, jenž jako by otevíral cestu například k novému románu robbe-grilletovského…Článek je přístupný předplatitelům*kám.