close search

S ironií se revoluce dělat nedá

S Dariem Ferrarim o naději, italské levici i ironii

Italský spisovatel Dario Ferrari přijel na letošní Svět knihy představit román Přestávka skončila (viz A2 č. 3/2026), v němž s ironií i melancholií zachycuje generaci, která zdědila svět bez velkých politických utopií. V rozhovoru se vrací k odkazu roku 1968, krizi levice a proměně role intelektuálů.

Dario Ferrari. Foto z osobního archivu

Ve střední Evropě jsou symboly komunismu často spojovány se státním násilím, okupací a represemi. Na severu Itálie však člověk běžně naráží na srp a kladivo nebo na nostalgii po období komunismu. Čím si vysvětlujete, že italská levice má k symbolice z počátku 20. století jiný vztah než ta ve střední a východní Evropě?

Důvodem je především mimořádně odlišná historická zkušenost s těmi symboly i s tím, co znamenaly. Vznikly už v 19. století a byly výrazem snahy o překonání vykořisťování a útlaku. V zemích, které skončily pod Varšavskou smlouvou a pod sovětskou kontrolou, však představovaly útlak ze strany státu, zatímco v Itálii jsme tento typ zkušenosti nikdy neměli. Naopak v boji proti nacifašismu během druhé světové války stáli komunističtí partyzáni v první linii.

Po druhé světové válce se navíc Italská komunistická strana okamžitě začlenila do demokratického kontextu a v průběhu času se také velmi emancipovala od kominterny a od Moskvy. Zejména po roce 1968 došlo k vyloženému distancování. Její tajemník Enrico Berlinguer byl podle mého názoru zcela demokratický. Vedl ji v sedmdesátých letech, tedy v období ideologického střetu. Říkal dvě věci, které se mi v tomto kontextu zdají podnětné. Za prvé, že se cítí bezpečněji pod deštníkem NATO než ve Varšavském…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image