Rok 2026 je bohatý na významná výročí. Připomíná se 700 let od narození Karla IV., kterému přezdíváme Otec vlasti, či 150 let od úmrtí Františka Palackého neboli Otce národa. České dějiny evokují poněkud přelidněnou stejnopohlavní rodinu – kromě zmíněných otcovských figur máme ještě praotce Čecha nebo „tatíčka“ Masaryka. Přitom se často zdá, že čím významnějšího otce si společnost zvolí, tím méně pozornosti zpětně věnuje tomu, co dotyčný skutečně napsal, řekl nebo vykonal.

Palackého dnes většina Čechů zná z tisícikorunové bankovky nebo z názvů ulic, škol či náměstí, avšak jeho dílo už dlouho zůstává mimo běžnou čtenářskou zkušenost. Ne­­jde přitom o selhání kolektivní paměti, ale o obvyklý způsob fungování národních kánonů. Každá společnost hledá postavy, které jí umožňují vyprávět příběh o sobě samé, a tyto osobnosti se postupně stávají nositeli obecnějších významů. Místo četby nastupuje interpretace a místo sporů o texty boje o jejich odkaz. Kánon tak přestává sloužit jako otevřený prostor pro debatu a mění se v soustavu pevných orientačních bodů. A tento mechanismus je patrný i v současných debatách o odkazu Václava Havla.

Aktuální konflikt uvnitř Knihovny Václava Havla vedle sporů o vedení instituce odhaluje i něco obecnějšího. Veřejná debata se soustředila především na otázku, kdo a jakým způsobem má Havlovo dědictví reprezentovat. Texty zůstaly stranou a z bývalého prezidenta a dramatika se postupně stal jakýsi kmotříček českého liberalismu. Není to ovšem problém jedné instituce ani jedné osobnosti. Národní kánony mají tendenci transformovat historické postavy v symboly a kulturní zkratky. Čím více času od smrti konkrétního člověka uplyne, tím snáze se dílo ztrácí za vrstvami interpretací. Hrdinové jsou pro společnost nepochybně potřební. Pokud se však promění v modly, začíná se v jejich stínu ztrácet to nejpodstatnější, kvůli čemu do kánonu vstoupili. Zůstávají po nich jen portréty, výročí a citáty.