Friedrich vždycky žil u vody. V Greifswaldu, kde se narodil, jako dítě běhával po Lange Straße, kolem katedrály a pak úzkými dlážděnými cestičkami dolů k přístavu, podél topolovek před rybářskými domky, které vzpurně vyrůstaly z dlažebních kostek. Hodiny pozoroval u vody všechny lodě, které připlouvaly a odplouvaly, loučení a shledání, věčné sem a tam, stejně jako vlny, které narážely o nábřežní zeď. Casparu Davidovi to přináší uklidnění, ano, od matčiny smrti ho to dokonce trochu utěšuje, protože jen tak může zapomenout na čas, trochu se ponořit do věčného rytmu přírody, když smutek pomalu svírá jeho srdce. Teprve údery katedrálních hodin ho vytrhnou z transu a on pospíchá domů, kde mu přísný otec s výčitkou otevírá dveře. Nechápe, co jeho syna tak táhne k vodě, považuje ho za zrzavého podivína, který se vůbec nehodí pro jakékoli slušné zaměstnání. O víkendech mladý Caspar David dokonce putuje mnoho kilometrů do Wieku, kde se řeka Ryck, která se vine městem, vlévá do Baltského moře, a jakmile se jeho nohy dotknou písku, začne kreslit velké lodě. Po dvaceti podivně zamlžených letech v Greifswaldu se přestěhuje kvůli studiu do Kodaně, přes Baltské moře na severozápad. Otec už se smířil s tím, že…