S publicistou Janem Lukavcem jsme hovořili o jeho vyrůstání na Jižním Městě, jímž se ve svých textech opakovaně zabýval, a také o proměně, kterou tato městská část během své existence prošla. Z rozhovoru se dozvíte i to, kde na „Jižáku“ najdete funkční veřejná prostranství a co místní obyvatele spolehlivě zvedne ze židle.

Jan Lukavec. Foto Alžběta Medková
Jak vzpomínáte na dětství na sídlišti a vůbec na Jižní Město před rokem 1989?
Moji rodiče patřili k prvním obyvatelům Jižního Města. Dnes bydlím ve stejném bytě, kde jsem žil po narození, a teď tu vychovávám svoje děti, tedy třetí generaci. Takže jsem tu zapustil kořeny. Spousta lidí, se kterými jsem chodil do školy, tady také zůstala, a tak moje děti zase chodily do školy s potomky mých spolužáků. Mám tři sourozence, a když jsem poprvé přivedl syna do školky, jedna ze starších kuchařek hned prohlásila, že je to určitě někdo od Lukavců… A před naším domem stojí vzrostlý dub, který je hezky tvarovaný, protože ho můj táta, který se věnoval pěstování bonsají, kdysi zastřihoval. Rozhodně se tedy nedá říct, že bychom žili v anonymním nebo vykořeněném prostředí, jak si často představují kritici sídlišť.
Změnila se v průběhu let skladba zdejších obyvatel?
V našem paneláku je tak čtvrtina až třetina partají původních, zbytek se obměnil. V devadesátých letech si spousta lidí myslela, že se sídliště promění v ghetta, což se nestalo ani na Jižním Městě, ani na žádném jiném pražském sídlišti. Naopak, střední třída zjistila, že je to…Článek je přístupný předplatitelům*kám.