Sídlištím se věnujete už od osmdesátých let, co vás k zájmu o tento typ architektury vedlo?

Vyrůstala jsem na Starém Městě pražském obklopena všemi architektonickými slohy, především barokem, secesí, ale i kubismem či brutalismem. Bylo samozřejmé, že každý dům je jiný a mnohé jsou krásné nebo přinejmenším zajímavé. S tímhle základem jsem se ve čtrnácti letech za vrcholící normalizace přestěhovala na nedostavěné sídliště. Radost ze soukromí vlastního pokoje byla zkalená nekonečnou šedí a ztrátou tajemství. Věděla jsem, že stovky dalších lidí mají úplně stejný byt. Sídliště se mi líbilo jen v noci, kdy rozdílné pozice a odstíny světel prozrazovaly život pulsující za panely.

Profesní zájem začal na pražské Fakultě architektury v kroužku Jiřího Ševčíka, kunsthistorika, který nás seznamoval se soudobými tuzemskými a světovými trendy a studentům nahrazoval to, co jim škola nedala. Ševčík mi doporučil práci belgického architekta Luciena Krolla – intervenci do sídliště Perseigne ve francouzském Alençonu. Kroll panelové domy ubourával a nastavoval, doplňoval přízemní byty zahrádkami, vršil kolem domů pahorky a mezi nimi vinul původně nekonečně dlouhé a rovné komunikace. Zaujalo mě to, protože jsem tehdy podobně jako ostatní architekti měla chuť sídliště zbourat, případně transformovat a humanizovat. Začala jsem…