Vaše předmluva k Derridovým Textům k dekonstrukci, které nedávno znovu vyšly, začíná překvapivě Foucaultem. V doslovu pak říkáte, že jste z Derridova díla vybíral to, co rezonovalo s českou tradicí – fenomenologickou a strukturalistickou. S ohledem na jeho kořeny ve fenomenologii by člověk odhadoval, že Derrida v Česku zakoření snáz, a přitom se mi zdá, že Foucault se u nás „ujal“ lépe – máme například přeložené v podstatě všechny jeho knihy. Čím to je?

Důvodů je spousta. První, který je nejvíce nasnadě: Foucault je navzdory svým raným knihám přece jen čtivější, přinejmenším proto, že jeho témata – dohlížení, moc, sexualita, kontrola populace medicínou ve spojení s mocí, kontrola řeči a tak dále – nejsou abstraktní, takže jeho – ostatně velmi volná – souvislost se strukturalismem je patrná spíše jen zasvěceným. A nadto Foucault byl inspirativní i mimo úzký okruh univerzity, viz třeba jeho vliv na utváření kontrakultury – antipsychiatrie, Ronald David Laing a další. Za jeho texty je často cítit určitý vzdor, jakkoli se vždy snažil vystupovat jako ten, kdo pouze odkrývá a popisuje, například když sarkasticky komentuje působení „znalců“ v soudní praxi. Myslím, že pro jeho postoj bylo zcela charakteristické jeho angažmá ve velmi…