Spisovatelce Sylvě Fischerové v nedávné době vyšly tři knihy. V prvních dvou jsou sebrané povídky z Hané a Sudet (Jak se půlí vesmír) a Prahy (Pupek světa a slinivka břišní) a mají mnoho společného. Disponují schopností skvěle evokovat dobu, kdy člověk, respektive dítě ještě příliš nerozumí světu, ale o to více je v něm doma. Všechny děje, příhody a (někdy půvabně pseudointelektuální) hovory jsou prosyceny úžasem a dychtivostí, vzlíná tu svěžest plynoucí z naivity a vitálního, nezkaleného vidění, schopnosti se opravdově nadchnout i naštvat, které dovedou přetvořit i banalitu v cosi převelice důležitého a bezmála zázračného. Povídky zachycují osmdesátá léta, v nichž autorka studovala, s velkou mírou přesnosti i kondenzovanosti, kdy se jí daří vyhmátnout z doby a položit vedle sebe věci osobní i ty, které byly společné všem; klade ostatně důraz na vůli zachovat událostem a pocitům věrnost: „Nesmíš zapomenout… nesmím to všechno zapomenout, musím si to pamatovat.“

Proluky mezi nesmyslem a smyslem

Defilují tu nestrojeně upřímná posmutnělost, legendární juvenilní hlášky, dialogy spojující to nejsvětější s nejprofánnějším, slastně vznícené a zároveň dobromyslné hádky, výbušné frustrace, touha po nejvyšších hodnotách a mravní slabost, vnitřní neklid, pomocí kterého lze ohledávat nejzávažnější otázky, věcnost, kterou atakuje vědomí dráždivého surreálna. Nelze tím sice realitu nějak přehledně strukturovat,…