Zbigniew Rokita se ve své reportáži vydává do krajů, které dosud stojí ve stínu „vymyšlených zemí“ na východě Polska, jež země po druhé světové válce ztratila, tedy Haliče a Kresů. Odřanie je nicméně vynálezem samotného Rokity. Zahrál si na mýtotvorce a oblastem na západě, jimž se za Polské lidové republiky říkalo „Znovuzískaná území“ a kde milion Němců a Němek nahradili Poláci a Polky z východu, dal nové jméno. Jejich nabytí ovšem bylo veskrze problematické. Název „Odřanie“ autor odvozuje od řeky Odry, ačkoliv jím označuje širší oblast bývalých německých území od českých hranic až k Baltu a Odra celým tímto územím neprotéká: důležitější než její tok jsou pro Rokitu kulturní a ekonomické vztahy. Protipólem Odřanie je Vislanie, tedy „staré Polsko“ s centry v Krakově a Varšavě. Právě hlavní město podle Rokity z Odřanie doslova vyrabovalo německé cihly, ale i umělecké artefakty, jejichž navracení dosud probíhá. Autor postupně hledá identitotvorný příběh, který by perifernímu regionu připsal kulturně komplexní paměť. Klade si přitom univerzálnější otázky o povaze paměti a historie: třeba jak funguje vzpomínání, když se radikálně liší paměť místa a paměť lidí. Sám Rokita je jako dědic polských i německých obyvatel odřanských Hlivic součástí lokálních dějin, o nichž píše. K jeho vzpomínkám na dětství patří i nacházení kostí dřívějších německých obyvatel při sáňkování na zasněžených svazích. Autorův zápal pro téma je tak silný, že pojem „Odřanie“ lze jen těžko ignorovat.

Zbigniew Rokita: Odřanie. Novým Polskem od Slezska k moři. Přeložil Martin Veselka. Absynt 2025, 256 s.