Co ve vás vzbudilo zájem o romskou tematiku?

Nejprve jsem se začala hlouběji zajímat o své město. Pocházím z Drohobyče a dodnes tam žiju. Je to město skoro pohraniční, leží na západě Ukrajiny nedaleko polsko­-ukrajinského pomezí. Historicky bylo domovem tří kultur – ukrajinské, židovské a polské. Došlo mi ale, že je tu přítomná i kultura romská, že tu odedávna žijí i Romové. Zajímalo mě, kým byli či jsou mí sousedé, které jsem od dětství denně vídala v těch nejobyčejnějších situacích, třeba na trhu. Bylo na nich cosi mytického, sice tu žili, ale nikdo o nich vlastně nic nevěděl. Tím spíš, že hovořili jiným jazykem a už na pohled se lišili.

A pak jste se rozhodla, že o nich budete psát?

Když jsem začínala psát reportáže, řekla jsem si, že první věnuju Romovi z našeho města. Vídala jsem ho od dětství, viděla jsem, jak se s léty měnil. Pozorovala jsem, jak plyne jeho život. Jeho příběh mi v delší časové perspektivě odhalil řadu různých kontextů. Začalo to ale lokálně, intimně, zkoumáním sousední ulice, sousední čtvrti. Byl to způsob, jak poznat své město.

Změnil se během práce na knize nějak váš postoj k Romům?

Když…