Jste zakladatel a vůdčí postava mezinárodního souboru Klang Systematiek, který od loňského podzimu v pražských sálech uvádí soudobou vážnou hudbu. V Praze se nicméně objevujete už několik let: v rámci platformy Klangfield jste v klubu Punctum vystoupil například se skladbami Johna Cage, Pauline Oliveros nebo Kalheinze Stockhausena. Jak tato platforma vznikla a proč právě v Praze?

V České republice jsem poprvé vystoupil před více než dvaceti lety. Od té doby jsem hrál na mnoha akcích po celé zemi a postupem času jsem si vybudoval úzký vztah s místní hudební scénou. Platforma Klangfield byla přirozeným pokračováním této cesty a její hlavní myšlenka spočívala v experimentování. Moje hudební zázemí je velmi rozmanité a rád neustále zkoumám, co se stane, když vystoupíme z některých škatulek, v nichž se nacházíme. Mám tím na mysli zejména akademickou hudbu, soudobou vážnou hudbu, improvizaci, experimentální rock, noise a další žánry, které jsou často přísně kategorizovány, ale podle mě to vůbec není nutné. Pokud se dokážeme trochu otevřít, můžeme se dočkat fascinujících zážitků. V různých světech působí fantastičtí hudebníci, kteří mohou společně dospět k novým a hlavně nečekaným výsledkům. V tomto ohledu tedy mým výchozím bodem byla otázka, co by se stalo, kdybych se na hudbu využívající partitury podíval trochu jinak a s různými typy lidí. A platforma Klangfield to umožnila. Punctum poskytlo prostor, v němž bylo možné tento záměr realizovat. Šlo tedy svým způsobem o inkubátor, díky němuž jsme mohli zjistit, čeho lze tímto způsobem dosáhnout.

Jak se zrodil soubor Klang Systematiek, s nímž jste aktivity sdružení Klangfield přesunul z klubového prostředí do větších sálů?

Klang Systematiek je výsledkem mnohaleté­ho hraní v nejrůznějších situacích. Cílem by­lo vytvořit s hudebníky a hudebnicemi, ­které jsem potkal v různých souborech, kapelách, na festivalech a podobně, ansámbl s téměř kapelní mentalitou. Naše první vystoupení v Česku se konalo ještě předtím, než se skupina pojmenovala Klang Systematiek – šlo o uvedení díla Aus den sieben Tagen od Karlheinze Stockhausena v DOXu v roce 2022. Bylo to čtyřhodinové vystoupení, jež dopadlo opravdu skvěle a které jsme od té doby odehráli v řadě zemí. Ukázalo se, že moje představy o prozkoumávání koncertních prostorů a propojování či sbližování lidí prostřednictvím živé hudby, fungují.

V anotaci k podzimním koncertům uvádíte, že program je postaven na třech jednoduchých otázkách: Co je partitura? Co je nástroj? Co je koncert? V čem je výhoda tohoto – řekněme konceptuálního – přístupu?

Nechtěl jsem, aby Klang Sytematiek byl jen nový soubor, který hraje určité skladby jen proto, že náhodou vznikly během posledních padesáti let. Radši jsem se zaměřil na témata, vyprávění a způsob, jakým je hudba prožívána. Problém nové hudby, a vlastně i mnoha jiných forem současného umění, spočívá v tom, že se všechno točí kolem tvůrců. Přitom neexistuje žádný zvláštní důvod, proč by lidé měli znát všechna jména, která jim jsou předkládána. Jména a reputace s nimi spojená jsou do určité míry důležité, protože lidé je vyhledávají a orientují se podle nich, ale já jim chci zároveň nabídnout náznaky témat a jejich prostřednictvím je dovést k zážitku. Nejde o to, poskytnout publiku návod, jak by se mělo během koncertu cítit, ale představit mu ingredience a nechat ho přemýšlet o tom, jak by je mohlo vnímat.

Večer se skladbami Christiana Marclaye a Magnuse Lindberga, věnovaný problematice zápisu hudby a instrukcí pro hudebníky, proběhl na konci září. Na co se můžeme těšit na zbylých dvou koncertech?

Otázka, co je to nástroj, se vztahuje ke Stock­hausenově skladbě Mikrofonie, kterou uvedeme 5. listopadu v kostele Panny Marie Sněžné. Toto dílo vytváří imaginární krajinu ze zvuku jediného nástroje – tam­-tamu. Do značné míry jde o skladbu experimentální ambientní hudby; je to vyprávění o místě – i když toto místo není skutečné – a průzkum zvuku v prostoru. Tímto způsobem tedy pokládá otázku, co očekáváme od hudebního nástroje a jak se k našim očekáváním vztahujeme.

Závěrečný koncert – 5. prosince v Divadle X10 – bude mít na programu dílo pohybující se na pomezí filmu, performance a instalace: Ludwig van od argentinsko­-německého skladatele Mauricia Kagela. Jedná se v podstatě o vizuální koláž téměř všech Beethovenových skladeb. V jistém smyslu mi to připomíná práci s gramofony v osmdesátých a devadesátých letech, kdy měli DJs rozsáhlé sbírky vinylů a vytvářeli z nich příběhy v reálném čase. Filmový materiál představuje kritiku toho, jak společnost zkomercializovala, fetišizovala a „zkrotila“ odkaz Ludwiga van Beethovena, zatímco zvuková složka zkresluje, rozšiřuje a přetváří Beethovenovu hudbu. Kombinace vizuální stránky a instalační povahy celého večera nás staví před otázku, jaké parametry musí událost splňovat, aby mohlo jít o koncert.

Je tu ještě jedna otázka, na niž podle mého názoru hledá odpověď každý jednotlivý večer Klang Systematiek: Co je to koncertní sál? To, co obecenstvo při příchodu spatří, se zpravidla výrazně vymyká běžné představě místa, kde se hraje klasická hudba. Jak důležitý je pro vás prostor, v němž se vystoupení koná?

O prostoru hodně přemítáme. Klademe si otázky, jak by ho orchestr mohl využít a jak ho bude vnímat publikum. A velkou pozornost věnujeme i práci s osvětlením a amplifikovaným zvukem. To, jak vystupujeme, prostor, v němž vystupujeme, a způsob, jakým je publikum do tohoto prostoru přizváno – tohle všechno je součástí toho, co vytváříme. Místo a formát večera určují celkový zážitek. Někdy více, jindy méně, ale vždy vyvolávají očekávání. Tím, že prozkoumáváme prostor a vytváříme něco trochu jiného, se od samého začátku snažíme nabídnout odlišný kontext.

Někdo může vnímat atmosféru jako něco doplňkového, ale já mám pocit, že se nedá oddělit od hudebního zážitku. Prostor má velmi důležitý podíl na atmosféře, a to jak na individuální úrovni, tak i ve vztahu ke zvuku. Může to znít trochu poeticky, když popisuji interiér jako člena souboru, ale je v tom i velký kus pravdy. Každý prostor vyžaduje jiný druh hudby, jiný způsob hraní a jinou interakci s architekturou.

Vy sám jste klarinetista. Hrajete také na další nástroje? A věnujete se vedle soudobé klasické hudby i jiným hudebním oblastem?

Běžný B klarinet už téměř nepoužívám, většinou hraju jen na basový a kontrabasový klarinet. Zajímají mě různé druhy hudby. Když jsem byl teenager, chtěl jsem vystupovat v kapelách – v té době mě bral hlavně indie rock –, takže jsem hrál na bicí, protože klarinet se k tomu moc nehodil. Když mi bylo kolem dvaceti, začal jsem víc hrát na basklarinet. Zjistil jsem, že mi tento nástroj sedí – dokázal jsem ho zapojit do různých prostředí, stylů a situací.

Mimo oblast soudobé vážné hudby vystupuji s francouzskou postrockovou skupinou Oiseaux­-Tempête nebo v experimentálním kvartetu Jaberdarwin a natočil jsem alba například s Merzbowem, Robinem Rimbaudem, Machinefabriek nebo Aidanem Bakerem. Taky hraju v projektech Michaela Mantlera a Elliotta Sharpa, které jsou více orientované na jazz.

Z angličtiny přeložil Lubomír Rezek.