„Říkaj mi: ‚V armádě žádný Cikáni nejsou.‘ A já na to: ‚Jak to, že nejsou, jeden před váma stojí.‘ A voni: ‚Ljošo, ty přece nejseš Cikán. Ty seš tak možná Eurocikán.‘“ Oleksij se chraplavě zasměje. Jeho mobil zuřivě vyzvání. Omluví se a rychle začne vyřizovat telefonát: „Za chvíli jsme v Pavlyku, pak už to bude dobrý.“

Pavlyk, to je Pavlohrad. Město, kde se narodil a které nikdy neopustil. Oleksijovi je třicet a už víc než čtyři roky dobrovolně slouží jako paramedik v První dobrovolné mobilní nemocnici.

Oleksij skoro celý život podnikal. V Pavlohradu měl servis, kde opravoval auta. To byla jeho hlavní práce. Od dětství měl rád společnost. Ve své čtvrti chodil ven s místními kluky, převážně Ukrajinci, a na své romské kořeny skoro nemyslel. Jak mi vysvětlil, neměl na to čas. Bylo toho tolik, co musel stihnout: podnikání, auťáky, vydělávání, posilovna. Občas si vyrazil s kamarády na šíšu. Se svou identitou a vztahem k romské komunitě si hlavu nelámal, v jeho životě to nehrálo roli. Dokonce i když mezi kamarády řekl, že je Cikán, všichni to brali jenom jako další dobrou hlášku. Ljoša se nehádal, naopak. Všichni věděli,…