Společné prohlášení předních českých literárních časopisů, ohrazující se proti změně podmínek pro udělování dotací na Ministerstvu kultury (viz s. 25), vyvolalo nejen vlnu podpory, ale i projevy ostrého nesouhlasu. Jednou z typických reakcí je rozhořčení nad tím, že literární časopisy vůbec nějaké dotace pobírají: „Proč bych měl platit ze svých daní něco, co mě absolutně nezajímá?“ Tento způsob argumentace je dost rozšířený – jako by se Českem šířila kognitivní mlha, která zabraňuje chápat fungování veřejných rozpočtů.

Samozřejmě, že není jedno, co si lidé myslí o tom, jak státní aparát zachází s prostředky, jež od nich prostřednictvím svého daňového systému vybírá. Jedna věc by ale měla být jasná: peníze, které státu odvedu, už nejsou moje. Aspoň ne v tom smyslu, že bych mohl přímo rozhodovat o tom, na co budou vynaloženy. Spojení „moje daně“ je zkrátka silně zavádějící. Pomohlo by používat plurál? „Naše daně“ či „peníze daňových poplatníků“ jsou sice na první pohled významově přesnější výrazy, jenže stejně jde hlavně o to, jak se s nimi zachází. Pokud totiž vnímáte kulturní instituce jako parazity vysávající veřejné rozpočty, předpokládáte, že „naše peníze“ patří všem vyjma těch, kteří si přejí, aby stát kulturu podporoval.

Hodně se toho namluví o demokracii. Ve společnosti koexistuje spousta skupin s rozdílnými zájmy a málokdy se stane, že by něco mělo opravdu většinovou podporu. Když ale tak sleduju vyostřené hodnotové spory, žasnu, jak velké množství lidí si myslí, že demokracie znamená „silnější pes mrdá“. To je ale spíš definice kapitalismu, který se s demokracií čím dál víc rozchází. Ve skutečné demokracii mají menšiny svá práva a je v zájmu celé společnosti, aby i minoritní hlasy byly slyšet, protože ve slabší pozici se může ocitnout každý. A je opravdu absurdní, že pojetí demokracie jako diktatury většiny razí vláda, která ve volbách získala hlas od pouhé třetiny registrovaných voličů. A v oblasti kulturní politiky ho reprezentuje zástupce strany, kterou v parlamentních volbách volilo 380 tisíc lidí a v nedávných volbách do obecních zastupitelstev zcela propadla.

Takže čí jsou to peníze? Nejlepší by asi bylo, kdyby každý jednotlivec k veřejným financím přistupoval jako k prostředkům, které jsou všech kromě něj samotného. A řídit by se tím měli i slabí lidé, co drží volant pevně ve svých rukou, brm brm. Tedy také ministr kultury a jeho Gody.