„Virtuozita současného improvizátora spočívá v jeho packalství,“ píše v souboru 6 km od civilizace hudebník, textař a básník Ivan Palacký (viz rozhovor na s. 20–21), jemuž naposledy knižně vyšla sbírka Škody jsou tajné (2022; viz A2 č. 5/2023). Autor je povoláním architekt a právě v architektuře či urbanismu (ale nejen v nich) nachází řadu paralel k hlavnímu předmětu svého zájmu v nové knize. Tím je redukcionistický přístup v elektroakustické improvizaci, který se objevil koncem devadesátých let jako reakce na starší proud improvisingu vycházející z free jazzu. Zatímco dřívější improvizovaná hudba měla podobu nepřetržitého, zvukově bohatého toku, nové, minimalistické pojetí bylo založeno na izolovaných zvucích obklopených tichem. A právě do této „nové improvizace“ se Palacký na začátku nultých let – poté, co působil jako kytarista a zpěvák v alternativně rockových kapelách Výkřiky břich a Sledě, živé sledě – aktivně zapojil, nejprve jako hráč na preparovanou akustickou kytaru a diktafony a posléze se svým ikonickým nástrojem, amplifikovaným pletacím strojem Dopleta.

Zhodnocení chyb

Kniha dostala název podle série článků zaměřených na jednotlivá centra evropské improvizace, které vycházely v roce 2011 na webu časopisu HISvoice. Kromě tohoto oddílu v publikaci najdeme více než dvě desítky textů nejrůznějšího zaměření, včetně několika rozhovorů, původně publikovaných mezi lety 1996 a 2018. V 6 km od civilizace se podle autorových slov variuje několik základních pozorování: „Až na výjimky je uvádím tak, jak mě v průběhu let napadala; díky tomu zachycují, jak jsem zapomínal dříve už vyslovené a byl tak nucen vyprávět to znovu a v obměně. Další verzi. A ještě jednu. Stala se z toho metoda. Nepřesné opakování a vytěsňování, znovu a znovu defilující ve zvucích a textech.“

V textu citovaném v úvodu, příznačně nazvaném Svatý packal a prostorové uhýbání, Palacký na příkladu nezamýšlených posunů mezi návrhem a realizací kaple sv. Františka v Domově sv. Anežky v Brně ukazuje, jak může být improvizační přístup užitečný v občanském životě, a zároveň nastiňuje několik základních strategií, které využívá ve své freeimprovizační praxi: „Ve chvíli, kdy jsem se vzdal představy dokonalého, řemeslně precizního provedení, ulevilo se mi a začal jsem si užívat chyby a nedokonalosti, přibývající jak houby po dešti.“ Volnou improvizaci představuje jako disciplínu, jež zdaleka nestojí jen na tvůrčí spontaneitě, ale také na schopnosti otevřít se náhodě a vůbec vnějším vlivům – v popisovaném případě šlo o chyby a nedůslednosti řemeslníků, které byl Palacký­-architekt díky zkušenosti Palackého­-improvizátora schopen přijmout jakožto tvůrčí prvky vstupující do jeho architektonického návrhu: „Není potřeba ze své původní představy uhýbat úplně. Postačí úkrok stranou, aby ses vyhnul křeči, a možná zjistíš, že boční cesta, na které ses zničehonic ocitl, je z jistého úhlu pohledu uvolněnější a inspirativnější než ta původní, dokonalá.“

Popis oklikou

Ivan Palacký dokáže obšírně a zaujatě vyprávět o tom, čemu, jak tvrdí, nerozumí; na druhou stranu spoustě věcí rozumí, ale přiznává, že není schopen vysvětlit, v čem spočívají. Uvědomuje si, že improvizovaná hudba je téma, které s sebou nese značné formulační obtíže, a toto poznání se promítá do struktury textů. Přímý popis je v případě tak nestabilní tvorby zpravidla nemožný, a tak je Palackého psaní plné odboček, úkroků, transfokací, rychlých střihů, protimluvů, stylových a žánrových proměn. Čtenář má pocit, že čte text o něčem, a zároveň se nemůže zbavit dojmu, že jím neustále prosakuje něco jiného. Přitom se necítí nepatřičně, protože je mu s každým dalším řádkem jasnější, že čím víc se jádru věci vzdaluje, tím víc se mu ve skutečnosti blíží. Vůbec ho pak nepřekvapí, že se zásadní poznatky o improvizaci dozvídá ve chvíli, kdy čte poznámky o přírodních jevech a procesech, o běžných lidských činnostech, jako jsou příprava jídla či výroba poličky, nebo o používání surových materiá­lů v současné španělské architektuře. Každá narativní odbočka z hlavní cesty nakonec vede k cíli, podobně jako každá procházka po Barceloně končí spolehlivě u moře, ať už se vypravěč vydal kterýmkoli směrem. Anebo nevede nikam, ale i to je v pořádku, protože se nacházíme ve světě, kde stačí změna perspektivy a ze slepé uličky se rázem stane nový výchozí bod.

Některé texty připomínají deník, jiné mají parametry reportáže, ale většina má vysloveně hybridní charakter. Všechny, včetně Palackého odpovědí v interview, přitom svědčí o soustavném a osobitém promýšlení vlastních východisek a metod v rámci improvizované hudby a také o nesporném literárním talentu. Ten autorovi umožňuje přirozeně propojovat osobní hledisko s reflexí obecnějších tendencí a přístupů: čteme tak subjektivní zážitky improvizátora cestujícího a performujícího po Evropě a zároveň historickou sondu do vývoje volné improvizace konce 20. a prvních dekád 21. století.

Nořit se s odstupem do Palackého textů je cenné i z toho důvodu, že dnes se – přinejmenším v českém prostředí – improvizace spíš „dělá“, než že by se reflektovala. Pokud se o ní píše, zpravidla se jedná o texty, které nevybočují ze žánru recenze. Současná situace by si přitom hlubší reflexi zasloužila. Improvizační scéna se od doby, jíž se autor v textech věnuje, výrazně proměnila a nabobtnala; redukcionismus je, zdá se, v útlumu a v undergroundových klubech se to hemží mladým performerstvem s hédonistickým přístupem, jehož kořeny sahají (nepřekvapivě) opět do free jazzu a také noisu. Je to radostná entropie, ale dokáže se freeimprovizační scéna dál rozvíjet a posouvat, pokud je napájena výhradně komunitním entuziasmem? Zkoumavý pohled, jemuž byl díky Palackému vystaven improvising předešlých dekád, současné mladé české scéně každopádně chybí – to je fakt, který se nedá popřít. Ale také je třeba dodat, že v nultých letech nic jako česká improvizační scéna ještě neexistovalo.

Průzkum prázdných míst

Bylo by pošetilé v knize 6 km od civilizace hledat jednoznačné odpovědi na otázku, co je improvizace, nebo striktní taxonomii improvizačních scén. Jejím základním poselstvím je totiž poznání, že nic jednoznačného ani striktního neexistuje. A i když se autorovi daří jednotlivé scény – tokijskou, barcelonskou, berlínskou, vídeňskou či londýnskou – výstižně charakterizovat, neopomene zdůraznit, že jeho pohled je neúplný a subjektivní. Autorské texty i rozhovory se snaží improvizaci představit nikoli jako žánr či scénu, ale jako rejstřík rozmanitých tvůrčích i posluchačských taktik založených na aktivním přístupu, otevřenosti, citlivosti k proměnám a přesvědčení, že proces je cennější než produkt. Proluky a slepé uličky provázejí jakoukoli tvorbu a volná improvizace nám ukazuje, že tato místa nejenže stojí za průzkum, ale navíc nás mohou i obohatit. Akcentováním momentů, které se většina hudební produkce snaží odsunout stranou, se z koncertu, tedy komunikační situace, v níž vystupující a publikum často jen vzájemně naplňují svá očekávání, může stát nepředvídatelné zvukové dobrodružství.

Že se žádné správné dobrodružství ne­­obejde bez nudných úseků, jsem si po x­-té uvědomil na nedávném pražském koncertu Richarda Youngse. Šlo o performanci, která by se těžko dala označit za improvizační, nicméně jako celek byla založena na ostrých výrazových střizích, vedoucích k opakovanému znejišťování obecenstva, a důležitou roli v ní hrály i okamžiky, kdy se nedělo doslova nic. Pro mě osobně to bylo nejnapínavější hudební vystoupení za hodně dlouhou dobu, v nepočetném publiku se však našlo i pár nudících se jedinců. Koncert probíhal ve foyer MeetFactory, a protože vstupní dveře při každém dovření hlasitě třískly, organizátoři je radši nechali dokořán: rušivé údery byly eliminovány a místo nich nastoupily zvuky projíždějících vlaků, autobusů, tramvají a aut. Během koncertu mě napadlo, že bych si mohl objednat grepovou limonádu s vodkou, ale objednal jsem si ji bez vodky. Pomalu jsem srkal svůj nápoj a pohybem po místnosti jsem si reguloval intenzitu venkovního rámusu i směr, jímž vstupoval do zvuků vznikajících na pódiu, šťastný a spokojený, že jsem na to kápnul. Improvizace je schopnost užít si vodku s grepovou limonádou bez vodky!