Místo dýdžejského pultu stojí v klubu Fuchs2 naleštěný Petrof, za který usedá klavíristka Kristina Marková, zatímco zbytek pódia plní pěvecké obsazení v plné večerní. Rozezní se skočná předehra a koncertní provedení Bizetovy opery Carmen může začít. Jen co se zaposloucháme do prvních árií, vytrhnou nás z magického světa hudby poznámky vepsané červenou tužkou do překladu libreta, jenž je promítán za zpěváctvo. Víte vlastně, kdo byly baličky doutníků, které právě svádí sbor vojáků? Kolik žen ve španělských továrnách 19. století zemřelo? Že neměly ani na přístřeší? A že to byly často Romky? Tvůrčí tým tyto skutečnosti připomene, aby je v závěru představení vztáhl k současnosti: zatímco Jolana Slavíková překrásně zpívá Habaneru, jeviště patří opravdovým Carmen – sboru žen se zkušeností s bezdomovectvím z organizace Jako doma. Na jeviště však vstupují i starosti samotných tvůrců. Když Carmen vykládá karty o svém osudu, svítí za ní grantové žádosti, na jejichž výsledky čekají režisérka Veronika Kos Loulová, scénograf Matěj Kos a dramaturgyně Marta Ljubková. Káry a piky nepřinesly štěstí ani jim: na plánovaný bombastický open­-air na Štvanici nebudou peníze. Má tedy smysl vůbec inscenaci dělat? Což takhle předvést její koncept v koncertním provedení? Inscenace o inscenaci připomíná přístup Alice Nellis k Prodané nevěstě v Národním divadle, ale místo abstraktního metakomentáře k operní režii upozorňuje na existenční podmínky nezávislé kultury. Carmen P*čo ukazuje, že opera je živé umění, které je však třeba podporovat, aby mohlo přežít.

RUN OPERUN: Carmen P*čo! Fuchs2, Praha, psáno z premiéry 16. 10. 2026