Pro někoho organizovaná, rytmizovaná řeč. Pro někoho sonety, haiku a blankversy. Pro někoho afektivní, estetický úder. Ať už je to kterákoli ze tří výše uvedených možností, či jejich libovolná kombinace, jedno je jasné – poezie je aktem transformace řeči v něco víc než prostou výpověď. Je úsměvné, že je potřeba opakovat, či spíše parafrázovat, slova Romana Jakobsona z Poetické funkce přibližně devadesát let po jejich prvním vyřčení. Co dokáže takovou transformaci lépe vynést na povrch než sladěný vztah dvou řečí v jedné sbírce?

Snad každý, kdo prošel studiem filologie či literatury, poslouchal přednášky o poetické funkci jazyka, tedy „zaměření (…) na sdělení jako takové, (…) na sdělení pro ně samo“. Je trochu školometské vytahovat Pražský lingvistický kroužek v éře více „sociálně“ laděných teorií. K oprášení mě nicméně vede nedávno vyšlá minirecenze básníka Víta Kremličky na knihu Dominika Ely Bárta Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu (2025; viz A2 č. 21/2026) a některá její tvrzení, zejména pak tato pasáž: „Jsou to hybridy, nechtěně vyjadřující všeobecné jednohlasí současné poezie generace nynějšího milénia s jejími bolestnými znaky: omezená slovní zásoba, kolektivní významová schémata, povrchnost, chybějící téma, narcistní egocentrismus…