Dýkou může dobře být i jazyk a pohled, pokrčení ramen, obrat v kyčlích, švihnutí hábitu, nesmyslný rozkaz. Svatá Mechtilda Magde­burská reagovala na to svatou ironií. Svatá Terezie se nebránila: znala smích jako každý světec zná Smích, ale nikdy ho nepoužila. A to byla její zásluha, největší oběť, to bylo její mučednictví. Chtěla trpět jako míč, do kterého kopou, a jako květina, kterou zasadili na to a na to místo a je ve všem odkázána na počasí a na člověka. Zaleje ji? Okopá ji? Vytrhne ji? Na to nemyslí. Miluje. Proto je tak krásná. Miluje a trpí. Trpí, a nechce o tom vědět a neví o tom, protože miluje.

Jakub Deml: Podzimní sen

Opravdu nevím, proč jsem brečela. Možná je to jenom tím, že v tomhle dešti všechno šedne. Když nesvítí slunko, bejvá mi úzko.

Mario Benedetti: Nepřítomnosti

Ale já nemám nejmenší chuti napsati, co jsem za více než 60 let vytrpěla působením lidí znásilňujících moji vůli. Ostatně by nikdo ne­pochopil mých sklonů a neuvěřil, že literárně podané zážitky byly kdysi skutečností. Mně je blaze, když na vše minulé mohu zapomenouti. Mám jediné přání: procházeti se bez myšlení, bez vzpomínek liduprázdným lesem.

Alma Křemenová: Anna Pammrová; z dopisu Anny Pammrové z 10. září asi roku 1932

Jsem přesvědčena, že respekt k samotě milované bytosti je jednou z nepříliš častých, ale velmi vřelých forem lásky.

Mario Benedetti: Léčba samotou

Pak se roztančila ještě divočeji a někteří lidé na náměstí přivírali oči ze strachu, že spadne a zabije se. Z okénka na střeše vyšlehovaly plameny a ozařovaly Pipi. Zvedla ruce k nebi a v dešti jisker, které na ni padaly, volala:

„To je ale požár!“

Najednou skočila rovnou k provazu.

„Hop,“ křikla a spustila se k zemi jako blesk.

„Ať žije Pipi Dlouhá punčocha!“ volal velitel hasičů.

„Hurááá!“ křičelo celé náměstí jako jeden muž. Někdo tam dole křičel hurá o něco déle než všichni ostatní. Byla to Pipi.

Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha, přeložil Josef Vohryzek

Jenom tři nebo čtyři týdny po této nevinné hře, jednoho odpoledne v čase siesty, jsme se potkali na polní cestě. Široko daleko nebyl nikdo a všechno se seběhlo úplně spontánně. Můj pozdrav byl takový, že jsem Tě objal, a Tvoje odpověď byla ta, žes objala mě.

Mario Benedetti: Letitá nevinnost.

Výpisky z Benedettiho próz jsou z knihy Psaní do schránky času. Přeložil Jan Mattuš.

Vypisovala Daniela Iwashita, redaktorka Orientace, přílohy Lidových novin.