„Navždy mladý bych nechtěl být, to zní úplně děsivě,“ řekl britský dramatik a režisér (a nyní i herec) Mark Ravenhill na debatě s účastníky 15. ročníku mezinárodního festivalu Divadelná Nitra, který proběhl v poslední třetině září. Narážel tak na letošní motto Forever Young, jež se však organizátorům přehlídky podařilo neustále zpochybňovat a klást k němu všemožné otazníky. V doprovodném programu se konaly divadelní performance o mládí, stáří či těle se sociologicko-politologickým přesahem až k debatám o důchodové reformě, která evidentně hýbe slovenskou společností. Na povrch vyplula i další témata – třeba při předávání divadelních cen Dosky (obdoba našich Cen Alfréda Radoka) hned první den festivalu. Lehce plynoucí, mírně sebeironický ceremoniál, vycházející z letošní barvy festivalu – zelené, se odehrával na stylizovaném golfovém greenu a moudra o umění na něm pronášely tři krasavice se sklenicí šampaňského
v ruce. Nejvíce však šlo o hlavní program, k němuž se den co den člověk propracovával množstvím off-programu (kromě zmíněného také besedy s režiséry představených inscenací – skvělý nápad, či například filmové projekce v místním art kinu doslova za hubičku). Slováci na svém nejprestižnějším šestidenním festivalu představili své úspěšné domácí inscenace (jsou-li kritériem úspěšnosti Dosky) a také kusy ze sousedního Polska, Maďarska, ze vzdálenějšího Lotyšska, Ruska, Portugalska, z Belgie, Británie, Norska a pochopitelně z Česka. Z (prý) bídy naší loňské produkce vybrali Dočekalova Richarda III. z Národního divadla (viz A2 č. 2/2006) a z úplně opačného konce spektra punkovou Útěchu polní cesty Miroslava Bambuška (viz A2 č. 11/2006).

Kromě toho, že se ukázalo, že v Evropě skutečně ještě existují provokativní inscenace (z většiny produkcí několik diváků odešlo, což nemusí být nutně důvodem ke smutku), projevilo se, při jisté míře zjednodušení, i několik dalších tendencí. Například skutečnost, že inscenátory stále zajímají klasické dramatické texty (Vojcek, Penthesileia, Revizor), k nimž hledají nové cesty. Jednou z nich je pochopitelně krácení, na druhé straně však novou platnost v rámci jevištního tvaru získává slovo. Klade se na něj důraz, ale odděluje se od jevištní akce, slovo neilustruje pohyb a pohyb neilustruje slovo, jsou to dvě samostatné součásti, které inscenátoři předkládají ve specifické syntéze – ponechávajíce analýzu na divákovi. Takové tvary jsou pak náročné na vnímání, ale veskrze divadelní – a nutně metaforické. Prodírat se houštinami nedoslovných obrazů v belgické Platformě (text M. Houellebecq) či v maďarské Kleistově Penthesilei je zážitek pro
všechny smysly.

My možná nebudeme věčně mladí, ale divadlo takovou šanci má.

Marta Ljubková, Nitra