Molière, Mozart, Nikolaus Lenau, Max Frisch a zástupy dalších ztvárnili Dona Juana již v tolika obměnách, že by se téma mohlo zdát vyčerpané. Próza Don Juan (ve vlastním podání) Petera Handkeho, která vyšla v českém překladu Věry Koubové, ukazuje, že lze exponovat ještě nové polohy Don Juanova charakteru, ba dokonce tvrdí, že ti všichni předchozí byli falešní.

Originál vyšel roku 2004 a kritika jej povětšinou přivítala, zčásti s ulehčením, že se nejedná ani o další politickou apologii Srbska (jako O velkém tribunálu, 2003), ani o další rozvláčný román (jako Ztráta obrazů, 2002). Název knihy neklame a není míněn ani jako antonomázie: skutečně jde o Dona Juana samotného. Klamat ovšem může podtitul, který neuvozuje dobrodružství vylíčená jím samým, ale zprostředkovaná ve vyprávění Don Juanova hostitele: „vlastní podání“ zde není zvlášť autorizovanou formou, ale stává se jedním z vlastních předmětů příběhu.

Lovení chvil

Jak lze očekávat od moderního zpracování tradiční látky, nejde tu o kopii typické figury svůdce, nýbrž o poněkud zvláštního uprchlíka („při útěku se každou chvíli otáčel kolem své osy a vprostředku běhu utíkal dokonce pozpátku“), virtuosa smyslového nazírání a znalce naplněného okamžiku. Handke situuje setkání vypravěče s Donem Juanem do pustnoucí zahrady hostince u rozvalin kláštera Port-Royal a do doby mezi Nanebevstoupením Páně a letnicemi – a rozvrhuje tak atmosféru opuštěnosti, osamocenosti a očekávání. Vypravěč je hostinský bez hostí a sousedů, zároveň ovšem i náruživý čtenář. Již je rozhodnut zříci se požitků četby ve prospěch čiré kontemplace, když tu vpadne přes zeď do zahrady i do vyprávění Don Juan, aby zůstal sedm dní, v nichž vypravěči předloží svá dobrodružství předchozího týdne.

Symbolická plnost sedmi dní se vztahuje na týden vyprávěný i týden vyprávění. V tom prvním se představují Don Juanova setkání se ženami na svatbě nedaleko Tbilisi, při tanci dervišů v Damašku, u citadely v Ceutě, na molu ve fjordu nedaleko Bergenu, za umělou dunou v Holandsku a konečně v nepojmenované zemi, v „bezejmennosti“. Líčena jsou bez jakýchkoli „pikantních podrobností“, protože problémem tohoto Dona Juana není tělesná láska, nýbrž čas. Není lovcem žen, ale chvil, v nichž dochází k okamžitému odstranění nepřímosti a zá­stupnosti a jejichž vlastním obsahem je především bezvýhradná přítomnost a aktualita prožívaného. V takovém plném okamžiku, je-li setkáním dvou lidí, se dostavuje „dokonale shodný smysl pro čas“, což ostatně platí i pro „společný čas“ vypravěče a jeho posluchače. K zachycení takového okamžiku, ne nepodobného lyotardovské „události“, je potřebí jistého druhu donjuanské (či handkovské)
pozornosti, která nevyplývá z vypětí smyslů protagonistů a vypravěče, ale z takřka bezděčné otevřenosti vůči přicházejícímu. Tu ostatně od čtenáře vyžaduje i styl prózy, dotažený zde k typické Handkeho pomalosti a snivosti, již ilustruje všudypřítomné vanutí chomáčků topolových semen.

Pohled nazpět

Repetice – základní forma donjuanské existence – zde spíše než do zaměnitelnosti prožitého ústí do umění vynechávky a ná­znaku podstatného. Handke ji doplňuje druhým momentem, příznačně vystiženým protagonistovou chůzí nazpět. Vyprávějící i vyprávěný Don Juan se s lehkou ironií dívá na předešlých sedm dní, na předchozí Dony Juany a daleko zpět až k Parzivalovu bratru Feirefizovi, jímž by také mohl dobře být. Pohled nazpět, na rytmus „zvláštních spočinutí“ v naplněném okamžiku a úprků od jednoho k druhému, je navíc obrazem samotného epického plynutí, které je pohybem od vyprávěného pryč, skýtá výhled na ně i na vykonanou cestu a vane bez ustání jako topolové chmýří. Snad proto Handke nechává mnohé nedopovězeno a jako motto volí slova z da Ponteho libreta: „Kdo jsem já, se nedozvíš.“

Je Don Juan postavou stejně skutečnou jako vypravěč-gurmán, nebo je přeludem jeho zjitřené obrazivosti? To Handke neprozradí, každopádně je jisté, že Juanův příchod se v mnohém podobá zjevení, líčení jeho činů legendě (včetně epizod o uzdravení, včetně aury „svátečnosti“ jeho vystupování), a že sblížení s vypravěčem-čtenářem, oživující jeho samého i kraj vůkol, připomíná žánr navštívení andělem či svatým. Don Juan v Handkeho podání není svůdce-pokušitel, ale „zachránce“ a médium zvláštní moci, ve kterém ženy vidí „v onom okamžiku poznání svého pána“; Erós smyslné lásky, smyslového poznání i přátelství mezi vyprávěním a posluchačem.

Autor je doktorand Ústavu germánských studií FF UK.