Aleš Knapp se s umanutostí hodnou lepší věci již delší dobu věnuje kritice překladů románů Michela Houellebecqa. Jeho snaha zatím vyvrcholila v 11. čísle Tvaru, v němž nařkl překladatele Alana Beguivina z jazykového dryáčnictví a ignorování „elementárních pravidel erotické teorie i praxe“. Pozoruhodné na tom je, že jeho lexikálně zaměřená kritika je mnohdy mimo mísu jak v jednotlivostech (jak může slovo prstění pokládat za neologismus?), tak koncepčně: překlad u něj není interpretace, ale veraikon, přesný otisk původního textu do matérie jiného jazyka. Zcela ignoruje kulturní rozdílnost obou jazykových systémů, nutnou subjektivitu každého překladu (i mezi dvěma zkušenými překladateli bude u téhož textu jistý interpretační rozptyl) a hlavně český úzus: jakýkoli pokus o překlad vulgarit je přece vykolíkován českou slovní zásobou, která želbohu skoro nikdy není neutrální, ale buď medicínsky přesná, nebo šťavnatá až hanba. Jiří Levý
i Jan Zábrana tvrdili, že kritiku překladů bychom měli přenechat lidem, kteří se překládáním neživí, ale Knappův příklad toto tvrzení přinejmenším zpochybňuje.