Převážně mužští grouppies Miloše Zemana slavnostně otevřeli kancelář fanklubu jednoho důchodce z Vysočiny. Přeceňovaný význam Zemana pro dnešní politiku tkví hlavně v práci novinářů, kteří jeden důchodcovský spolek z většiny bývalých politiků nesmyslně povýšili na skrytou politickou sílu, s níž musíme počítat – a tak musíme informovat i o banalitě, že si zřídili klubovnu. Prim v téhle disciplíně hraje deník Právo. Ten podobně důležité zprávy pro českou společnost umisťuje zpravidla hned na titulní stranu. S rozhodně nejhloupějším výrokem, co zazněl v klubovně Zemanovců, přišel ale sám vedoucí oddílu Miroslav Grégr. Odmítl novinářům jmenovat poslance a senátory sociální demokracie, kteří prý projevili zájem o vstup do sdružení. Připomněl, že i v Chartě 77 byla možnost nezveřejňovat signatáře. Jako by nám naznačoval, že dnešní disidenti, kteří ovšem moc neriskují, jsou právě přátelé
bývalého premiéra. Jenže v Chartě 77 se hrálo o víc než o strach ze ztráty poslaneckých a parlamentních platů a tahle „analogie“ spíše zapáchá zneužitím jména, které se sdružením Přátel Miloše Zemana nemá pranic společného.

Lukáš Rychetský

Před příletem do Evropy jsem pracoval týden v Chile a Venezuele. V Santiago de Chile mi kolegové tvrdili, že prostě nesmím propást novou hru Armáda (El Ejercito) o převratu v roce 1973. Také jsem „musel“ vidět nové obří kulturní středisko u prezidentského paláce, kresby Allendeho v Národním archivu a výstavu fotografií svého kamaráda Alejandra. Bylo toho samozřejmě víc – a téměř všechno toto umění bylo i angažované, plné elánu, sociální a politické kritiky a satiry. Velký argentinský malíř Alberto Bruzzone již před desetiletími definoval směr, kterým se latinskoamerické umění vydá: „Nemohu a nechci malovat květiny či mateřství, když mi pod okny střílejí do studentů.“ V Evropě se teď do studentů nestřílí, ale mnozí Němci, Francouzi, Italové se zdají být znechuceni turbokapitalismem, upadajícím sociálním systémem i svými politiky a politickými stranami. V galeriích
a divadlech to však vidět není. Ve stuttgartské opeře jsem slyšel Mozartova Don Giovanniho v „experimentální“ formě (experimentální v něm byl sex, nikoliv obsah). V Plzni se chystali na Strýčka Váňu a Oněgin byl Rusák. A já se začal těšit na cestu zpět – k umělecké a intelektualní pluralitě Venezuely a Chile.

André Vltchek

Dům s obřím kovovým nápisem Terror Há­za můžete na budapešťské Andrássyho třídě jen těžko přehlédnout. Novou fasádu s nápisy a billboardy zvoucími na výstavu uvnitř doplňuje i řada kamer, které neustále sledují, co se okolo děje. Nepodařilo se mi zjistit, zda mají za cíl rozvinout mimořádně výtvarně i obsahově zdařilé expozice o zločinech maďarského fašistického a komunistického režimu, nebo zda mají budovu chránit před nesouhlasícími útočníky. Základna někdejších Šípových křížů, posléze snadno proměněná v mučírny komunistické tajné policie, obsahuje působivé multimediální instalace, které přinášejí průřezový pohled na maďarskou společnost druhé poloviny minulého století se samozřejmým důrazem na násilí a zvůli obou režimů. Podobnou instalaci u nás nenajdeme. Ovšem ani Maďarům se nesahá snadno do svědomí a minulosti snadno. V instalaci jsou sice jmenováni konkrétní viníci a ukázány záběry mas, nadšeně podporujících daný
režim, zároveň je však popiskami neustále zdůrazňováno, že oba režimy vládly během cizí okupace a země se stávala hračkou mezinárodněpolitického souboje mocnějších sil. Zvláštní, jako by teror do země vždy mohli přinášet jen ti druzí.

Filip Pospíšil

Americká skupina Metallica se do hudebních dějin zapsala nejen jako prototyp agrární­ho bigbítu, ale výraznou stopu zanechala i na internetu. V roce 2001 zažalovala autora celosvětově rozšířeného programu pro sdílení hudby Napster.com kvůli tomu, že umožnil stažení její oficiálně ještě nevydané skladby I Disappear a samozřejmě všech starších písní. Tato intervence ukončila éru Napsteru, díky čemuž vzápětí dostal příležitost mnohem snazší, decentralizovaný a soudně špatně postižitelný program BitTorrent. Na něm je dnes stahování celých alb několik měsíců před vydáním naprosto běžné. A nyní má Metallica kuriózní problém i s ním. Jednu z prvních recenzí nového alba Death Magnetic napsal švédský novinář Jonn Jeppsson a ohodnotil ho pouhými třemi hvězdičkami z pěti. To se nelíbilo vydavateli, firmě Universal. Obvinila ho z pirátství; v recenzi totiž nevycházel z originálního alba, ale
z verze, kolující na internetu, což se dalo lehce poznat. Nelegální materiál byl totiž kutilsky vylepšený vypuštěním mnoha opakujících se rozvláčných refrénů. Na výtky vydavatele však Jeppsson odpověděl jednoduše: zkrácená verze je výrazně lepší. Možná by Metallica měla stahování začít konečně podporovat – z čistě uměleckých důvodů.

Karel Kouba