1. Dlouho jsem si myslel, že opravdu důležitou hudbu člověk pozná na první poslech, a opovrhoval jsem konceptem „pečlivého proposlouchávání“, ke kterému mě často nabádali mí přátelé. Postupem času ze mne tato víra v prvotní poslech vyprchávala a začal jsem o svém postoji pochybovat, finální ránu do krku jsem ale dostal až v posledních týdnech. Připadal jsem si, jako kdybych se jednoho rána probudil s novým párem uší, a deska, kterou jsem dlouhé roky pokládal za jednu z nejpřeceňovanějších nahrávek posledních let, mi najednou zarezonovala celým tělem a za ruku mě dovedla přímo do tábora sekty vyznavačů „té nejdůležitější kytarové kapely posledních patnácti let“. Řeč je o Wilco, ta průlomová deska je samozřejmě Yankee Hotel
Foxtrot a kromě toho, že jsem se stal obdivovatelem Jeffa Tweedyho, se taky v mnohém změnil způsob, s jakým přistupuji k novým nahrávkám. Opatrněji, rozvážně, s menší tendencí bleskurychle odsuzovat. Nikdy nevíme, která hudba se nám otevře až po dlouholetém snažení.

2. Ubírám patosu, teď z trochu jiné strany. Internetovou službu Last.fm asi netřeba dlouze představovat, jednoduchý program, který vyrábí statistiky vámi poslouchané hudby a na jejich základě vám doporučuje kapely, které by mohly zapadnout do vašeho gusta, už je totiž několik let pravou ruku většiny posluchačů internetové generace. Kolik procent uživatelů jej ale opravdu používá k výpravám do neznámých sonických krajin a kolik si pomocí Last.fm pouze sochá svoji internetovou image? Já jej navíc používám ještě jinak – jako alarm, který mi zahlásí, že už jsem se zase propadl do jedné kapely a poslouchám ji až moc často, k čemuž mám sklony snad odjakživa. Toto léto mě na pokraj společenské ostudy dovedla patologická slabost pro Boards of Canada. Tristní skóre několika stovek jejich (geniálních) tracků v průběhu několika dní mě donutilo vymazat si účet a začít s novým, BoardsofCanadaprostým listem. Situace se ovšem po několika dnech opakovala.
Po hlubokém nadechnutí a sebezaklínání jsem během týdne vstoupil do třetího účtu a opět jej zasypal několika stovkami skladeb BoC. V současnosti jsem na čtvrtém a zdá se, že se situace obrací přece jenom dobrým směrem. Je to ale nejspíš tím, že si teď svou internetovou image mazaně chráním a Boards of Canada si zásadně pouštím na YouTube – aby nikdo neviděl, že jsem se zase kochal.

3. Ecstasy of St. Theresa se vrací na scénu a duo Winterová & Muchow v rozhovoru pro magazín Vice naříká, jak jsou dnes mladí lidé přesycení vším, mají uši a břicha nacpané všude dostupnou hudební potravou a z toho důvodu že prý už se nemůžou hýbat a tím méně tvořit dobrou hudbu. Marně se Muchow ohlíží po svém následníkovi a mocně se podivuje nad impotencí mladých hudebníků. Určitě se najde spousta horlivých přikyvovačů, nemůžu se ale nezeptat: není to trochu střela vedle ve dnech, kdy vychází druhé album skupiny DVA a kdy už je téměř jisté, že tahle kapela je po dlouhých letech jediná opravdu schopná fungovat v evropských kontextech? Jistě, svět malých divadel, podivného folku a intimní sevřenosti nikdy nebude tak cool jako teplákovky Nike a soundtracky k trapným českým filmům, to by ale nemělo tak zásadní přeslechnutí omlouvat.

Autor je hudební publicista.