Mnozí Španělé znají sekvenci z jedné televizní debaty z osmdesátých let, kde Fernando Arrabal s neobyčejnou houževnatostí vykřikuje: „Nechte mě mluvit, nechte mě mluvit!“ Načež zcela rozloží diskusi o milenarismu tím, že jej komolí coby „mineralismus“, nemluvě o dalších modifikacích. Není přitom jasné, zda je pouze opilý, zda vtipkuje, zda je zcela mimo, nebo zda tím třeba naznačuje souvislost mezi příchodem Krista a kamenem (mudrců). Možné je vše: to, co nemá být umlčováno, je tu zřejmě nespoutaná imaginace. Arrabal dosud není v českém prostředí příliš zabydlen, a to ani poté, co se veřejně zastal svého druha v exilu, mediálně pronásledovaného Milana Kundery. S podobnými tématy však nemá Kámen bláznivosti nic společného. Jedná se převážně o záznamy snů s arrabalovskou konjunkcí obscénnosti, syrovosti a nejrůznějších symbolů, od srdcí a prsů po koně a ryby, které se v průběhu sbírky obsedantně znovu a znovu vynořují. Text pochází z roku 1962, tedy z období postupného rozchodu s družinou okolo André Bretona a vzniku uměleckého (anti)hnutí Panique, jehož zakladateli byli Arrabal, Alejandro Jodorowsky a Roland Topor. Právě Toporovy ilustrace doprovázejí první české vydání a hlavně kvůli nim je dobře, že kniha vychází v rozmáchlém formátu A4 se svéráznou a velkorysou sazbou, neboť by byla škoda nechat imaginaci promlouvat v ušlápnutém vydání.

Přeložil Denis Molčanov

Dauphin 2012, 126 s.