ČSSD prožila podivný konec října. Ministr Marcel Chládek oznámil, že jmenuje, tak trochu nejmenuje a nakonec opravdu nejmenuje Václava Klause předsedou chystané Národní rady pro vzdělávání. Nevysvětlil, proč zvolil politika, který nemá se vzděláváním do činění o mnoho víc, než že propaguje to soukromé. Těžko se pak ubránit divokým spekulacím, například zda krok nesouvisel se zájmy provozovatelů soukromých vysokých škol, z nichž někteří udržují dobré vztahy jak s bývalým, tak současným prezidentem. Za vlády Petra Nečase, kdy se ještě dalo mluvit o nějakém Klausově táboře, by byl čitelný alespoň jako součást mocenských her uvnitř exekutivy. Jen pár dní poté na sebe upozornilo vedení pražské ČSSD, které dlouhodobě a sveřepě brání politickou kariéru Karla Březiny. Zvláště přímé bylo vyjádření Karla Klímy, podle něhož čerstvý pravomocný verdikt soudu, že Březina pobíral neoprávněně plat v dopravním podniku, nemusí mít žádný vliv na jeho postavení ve
vyjednávacím týmu nové koalice nebo v pražské radě, protože přece odvádí „kus dobrý a poctivý práce“ a byl „legálně zvolen“. Pokud si představitelé údajně socialistické strany s tímto vystačí, možná si Chládek toho Klause měl v radě nechat. A třeba přidat i Nečase.