Vlast, oltář i každá druhá dosud nerozvedená rodina se otřásají nad vzpourou uprchlických hord v Bělé pod Bezdězem. Desítky lidí křičely zpoza zamřížovaných oken: „Svoboda, svoboda! Policie fuj.“ Tyto pokřiky učili rebelové podle reportéra Parlamentních listů i své děti. Co je mají co učit našemu krásnému jazyku? Jak si dovolují nadávat naší krásné policii? Nejsme jako oni! A už vůbec nejsou oni jako my! Jednou naše děti, o jejichž budoucnost dnes také v uprchlických lágrech bojujeme, postaví v Bělé prasečák. Sbírejme na něj víčka již dnes. Národ sobě. V kavárně u Moravců se strhne prudká, ale kultivovaná diskuse, zda prasečák symbolizuje pietní vzpomínku na utrpení vězňů muslimského vyznání, nebo je zvířecí farma opožděným památníkem vítězství svobody a demokracie v Čechách. Snad se to celé stihne včas, aby přístřeší českému vepři posvětil ještě některý z těch katolických biskupů, kteří státu po delší úvaze nabízejí pomoc
s přijetím a začleněním některých migrantů. Že jen těch křesťanských, to je snad jasné. Své bližní milujeme, ale někteří bližní jsou nám bližnější.