Na konci října do Prahy přijel ukrajinský novinář a spisovatel Oleh Kryštopa, aby tu představil svou knihu Ukrajina v měřítku 1 : 1 (Ukrajina. Masštab 1 : 1, 2013), která právě vyšla v českém překladu. V textu, jenž je souborem reportáží, se ovšem, s výjimkou doslovu, nemluví o událostech posledních tří let – Majdanu, ruské okupaci Krymu a válce na východě Ukrajiny. Autor knihu totiž vydal v době, kdy Majdan teprve začínal, a jednotlivé reportáže jsou o několik let starší. Je ale možné, že právě proto bude pro českého čtenáře zajímavá – od roku 2014 pozorujeme sice nárůst mediálního zájmu o Ukrajinu, ale předcházející vývoj často zůstává stranou zájmu.

O lidech a jejich starostech

Kryštopova kniha si neklade za cíl nabídnout komplexní pohled na Ukrajinu. Jde o mozaiku reportáží, pozorování a příběhů. Některé jsou velmi stručné, třeba jen na jednu nebo dvě stránky, vlastně jde spíš o drobné postřehy z každodenního života, nesouvisející bezprostředně ani s dalšími texty v knize, ani s autorovou prací – možná by se pro ně hodilo označení črta.

Kniha vznikala při autorově každodenní novinářské práci, kvůli které pravidelně cestoval po celé zemi. Vzhledem k tomu, že Ukrajina je velmi rozlehlá, infrastruktura často nekvalitní a obyvatelstvo vesměs chudé, cestování tu není tak běžné jako u nás. Autor sám v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že lidé „často ani nevědí, co se děje třicet čtyřicet kilometrů od nich“. Na Ukrajině se proto knihy popisující odlehlé oblasti země a život v nich, který se mnohdy zdá exotický i samotným Ukrajincům, těší zájmu čtenářů. Stačí zmínit témata, jako je život horalů v Karpatech či rybářů v „ukrajinských Benátkách“ (městečku Vylkove v deltě Dunaje), osudy horníků pracujících v načerno zřízených primitivních dolech na Donbasu nebo zaměstnanců, kteří ještě dnes chodí do práce v černobylské jaderné elektrárně.

Byla by ale chyba si myslet, že ­Ukrajina v měřítku 1 : 1 je cestopis. Kryštopa se nezajímá o ráz krajiny nebo historické pamětihodnosti; píše o lidech a jejich starostech, i když často zprostředkovává čtenářům spíš své dojmy a pocity než konkrétní pozorování. V některých případech se z reportáží stávají povídky o jednotlivých cestách, v nichž autorovi spolupracovníci hrají stejně důležitou roli jako místní lidé, se kterými se setkávají. Stojí za zmínku, že autor je v oblasti knižní reportáže vlastně ukrajinský průkopník. V době, kdy začal na své knize pracovat, byl tento žánr na Ukrajině novinkou.

Mezi kozáky a v moři vodky

Zvlášť zajímavá je série textů z Krymu. Ty ukazují dlouho neřešené problémy, jež v oblasti vyvolalo soupeření různých verzí národní identity a vnímání vlastní historie místními lidmi, ale také pobyt ruských námořníků na sevastopolské základně a hluboko zakořeněná kriminalita a korupce. Narazíme mimo jiné na vzpomínku na rozhovor se Sergejem Jurčenkem, atamanem krymských kozáků, o jehož polovojenském oddílu Kryštopa napsal: „Jsou mezi nimi profíci. A ti docela postačí k tomu, aby se v daném místě vychýlila rovnováha. Ve prospěch ruské trikolóry.“ Záhy po vydání knihy se právě tento aktivista se svými kozáky podílel na proruských protestních akcích na Krymu a poté začal podporovat separatisty na východě Ukrajiny.

Mezi další dobře zpracovaná témata patří reportáž z cesty po obou stranách ukrajinských Karpat, kam televizní štáb, jehož členem autor byl, vyrazil zkoumat příčiny katastrofálních následků povodní, ale místo toho většinu doby doslova tonul v moři vodky, kterou žurnalisty vítali až příliš pohostinní místní lidé. Popisy hodování střídají záznamy vzpomínek místních, vyprávějících o svých zážitcích při povodních. O příčinách záplav se toho sice mnoho nedozvíme, to ale nakonec není to hlavní.

V knize najdeme i příběhy geologů hledajících zemní plyn, vzpomínky veteránů Ukrajinské povstalecké armády, kteří organizovali povstání v sovětských lágrech, nebo reportáž z okolí Šackých jezer, ohrožených dnes vysycháním. Možná ale, že nejzajímavější jsou pro českého čtenáře právě detaily každodenního života a časté zmínky o tom, v čem vlastně spočívají rozdíly mezi různými ukrajinskými regio­ny. Zde se ovšem pozorný čtenář občas musí ptát, jestli Kryštopa, který sám pochází z Ivano­Frankivsku na západě Ukrajiny, není, jakkoliv to sám popírá, proti východním, ruskojazyčným částem Ukrajiny poněkud zaujatý. Například hned v první reportáži o donbaské vesnici mluví o odporné „pálence z uhlí“ a salámu „chutnajícím po uhlí“, jinde zase popisuje překročení řeky Zbruč, oddělující kdysi rakouské a ruské impérium, jako přechod mezi dvěma světy, přičemž v tom východním hrdinové už po několika nevlídných slovech
místních „úplně strnou“.

Atmosféra bezvýchodnosti

Styl knihy trpí určitou nevyrovnaností: autor někdy sáhne k rázné úsečnosti a používá co nejkratších vět, jako by tak chtěl zvýšit dramatičnost textu, potom ale tempo zvolní a dále píše civilnějším jazykem. Zvlášť kratší texty se často snaží efektně zakončovat, ne vždy se mu to ale daří. Charakteristická pro celou knihu je atmosféra bezvýchodnosti a melancholie – optimismu tu mnoho nenajdeme, nanejvýš trochu trpkého humoru.

Ukrajina v měřítku 1 : 1 má svou hodnotu jako informační zdroj, ale také jako umělecké dílo – výborně vystihuje atmosféru Ukrajiny, a především jejího venkova. Reportáže jsou určené v první řadě domácímu, ukrajinskému publiku. Podrobně zpracované vysvětlivky však českým čtenářům pomáhají, aby se v nich neztráceli. Na rozdíl třeba od sousedního Polska u nás podobné knihy scházejí – ponecháme­li stranou nedávnou poněkud rozpačitou práci Milana Syručka Rusko­ukrajinské vztahy (2015). I proto snad má sbírka reportáží Oleha Kryštopy šanci dočkat se zaslouženého zájmu.

Autor je ukrajinista.