Chudí lidé dnes zdaleka nevyvolávají jen solidaritu. Majorita je čím dál více chápe jako břemeno, parazity, kteří čerpáním podpory okrádají pracující většinu. Ačkoliv se nás statistika snaží přesvědčit o tom, že jsme na tom poměrně dobře, ve srovnání se západoevropskými státy se nízká míra chudoby v Česku jeví jako záležitost spíše statistická než faktická. Aktuálním tématem si ovšem připomínáme, že neuspokojivé materiální a životní podmínky se zpravidla více dotýkají žen. Když pomineme množství matek samoživitelek, které s chudobou bojují nejvíce, zůstává řada dalších překážek, na něž ženy narážejí. Jejich platy jsou průměrně nižší než platy mužů a místa obsazovaná ženami jsou vnímána jako méně důležitá. Navíc je od žen automaticky očekávána i práce v domácnosti a péče o nejbližší. Feminizace chudoby totiž není jen otázkou příjmů – projevuje se i v trávení volného času a v možnostech seberealizace. Jako pozitivní příklad boje proti
diskriminaci může sloužit norský systém, o němž mluví expertka na genderově podmíněnou příjmovou nerovnost Kjersti Misje Østbakken. Filosofka a feministka Ľubica Kobová si zlepšení slibuje od navýšení minimální mzdy, ale zdůrazňuje také potřebu organizování se a společného protestu. Mnozí si bohužel svoji frustraci, plynoucí nezřídka právě ze sociální nejistoty, vybíjejí bojem proti chimérickým hrozbám, nenávistí proti menšinám a v důsledku proti všem slabším a bezmocným. Tuto nenávist, která vyvolává krvavé démony minulosti, je třeba rázně odmítnout. Za každou cenu.