Studia populární kultury se v českém akademickém prostředí daří etablovat především díky organizačnímu a badatelskému úsilí skupiny kolem Ondřeje Daniela, editora publikace Kultura svépomocí. Nezbytným základem pro další zkoumání je zpracování teoretické literatury a reflexe obdobných výzkumů v zahraničí. Promítnout ovšem analytický a interpretační přístup do jednotlivých případových studií se ukazuje jako obtížný úkol. Autoři uvedené knihy využívají sice množství pramenů, ovšem často jim spíše než k hledání odpovědí na koncepčně položené otázky slouží k vytváření koláží názorů a faktů. Tam, kde dílčí studie rozebírají dosud nedostatečně zpracované téma (hudební burzy, kazetový samizdat), zase úsilí o dokumentaci končí předčasně před vyčerpáním dostupných informačních zdrojů. I když ambice autorů o průřezové uchopení tématu subkultur a svépomoci či DIY působí sympaticky, je nárokům zvoleného přístupu nesnadné dostát. Vyžadovalo by to jak důkladnější argumentaci ohledně výběru zkoumaných subkultur (proč rockabilly, a ne třeba lennonisté?), tak hlubší analýzu kontinuit a diskontinuit mezi různými částmi společnosti a vybranými subkulturami. Autoři spíše jen naznačují, že předlistopadová společnost byla zároveň společností konzumu i permanentního nedostatku. Také tázání se po specifickém významu svépomoci subkultur ve společnosti kutilů a chatařů a po složitém vyjednávání hranic mezi tolerovanými soukromými činnostmi a reglementovanými veřejnými aktivitami zůstává nedůsledné.