Zažil to asi každý, kdo občas zajde do divadla: v okamžiku, kdy se herci začínají obracet k publiku a snaží se ho zapojit do hry, klopí diváci oči a modlí se, aby nebyli násilně začleněni do děje. Interaktivní či imerzivní divadlo chce zbourat zeď mezi herci a diváky, ovšem ne tím způsobem, že by je vtahovalo do tradiční hry. Návštěvníci představení se neusadí na sedadla, aby hodinu a půl bez hnutí zírali jedním směrem, naopak se volně pohybují prostředím, v němž se děj odehrává na více místech zároveň, a jen na nich záleží, jaký zážitek si odnesou. Tvrzení, že se v takových představeních divák stává plnohodnotnou součástí díla, je možná poněkud přehnané, nicméně publikum je nadšené. Alespoň zatím. Námitky proti této formě jsou nasnadě: slouží jako potrava sytící hlad po autenticitě ve virtualizovaném světě a možnosti odložit alespoň na chvíli pečlivě budovanou a kontrolovanou identitu. Podle Ivany Rumanové dokonce interaktivní divadlo tím, že staví proti konzumu umění a život, reprodukuje neoliberální model zážitkové ekonomie. Přes všechny výhrady a úskalí však nelze popřít, že jde o svěží formu, přinášející neotřelé zážitky. Možnosti „padání do předpřipravených pastí“ popisuje v rozhovoru Lukáš Brychta, režisér a spolutvůrce projektů souboru Pomezí. Imerzivní divadlo se ve světě slibně rozvíjí už minimálně desetiletí a i v Česku nás letos čeká hned několik premiér. Zvlášť po volbách leckomu možná přijde k duhu ocitnout se na chvíli ve světě, kde na našich rozhodnutích skutečně záleží.