V roce 1984 uvedl francouzský historik ­Pierre Nora svůj projekt „míst paměti“ prohlášením, že „o paměti se tolik mluví jen proto, že už žádná není“. Modernizací spuštěný rozpad tradičních komunit, v nichž se paměť a znalosti předávaly z generace na generaci, podle Nory doprovází i ztráta přirozeného „prostředí živé paměti“ a stále silněji pociťovaná potřeba odumírající pozůstatky minulosti chránit, fixovat nebo přímo inscenovat v podobě fyzických či symbolických památníků. Kniha Prostory vzpomínání Aleidy Assmannové, která poprvé vyšla v roce 1999, se vůči Norově proklamaci vymezuje nejen svým názvem (prostory, jež je třeba potenciálním vzpomínkám uvolnit, oproti místům, v nichž je nutné paměť koncentrovat), ale i obsahem. Assmannová se na téměř pěti stech stranách své práce snaží dokázat, že o paměti mluvíme tolik hlavně proto, že je všudypřítomná a neustále formuje a zaplavuje naše životy. Pokud se zdá, že v některých dobách se tematizuje častěji než jindy, jde o iluzi způsobenou tím, že paměť není jen jedna, ale vyskytuje se v různých podobách, v nichž plní nejrůznější – mnohdy protichůdné – funkce. Paměť nemizí, ale v průběhu času naplňuje odlišné touhy a nabízí odlišná hájemství. Její podoba se mění s tím, s jakými médii se spojuje: tak jako se liší písmena na pergamenu od jizev v duši nebo záznam dat na digitální nosič od značky vytetované do živé kůže, vynucuje si různě „zapsaná“ minulost i různé formy čtení. Některé z nich mohou vyvolat v život barvité obrazy uplynulého času, jiné z nich mají tendenci vzpomínky zcizovat, vysušovat nebo vyhladit.

Dva pojmy paměti

Pro Assmannovou je klíčový zejména rozdíl mezi pamětí jakožto osvojitelnou procedurou, jež slouží k uchovávání a pozdějšímu reprodukování uložených informací, a vrozeným, často nekontrolovaně probíhajícím procesem vzpomínání a zapomínání na minulost. Zatímco paměť ve smyslu mnemotechniky má charakter ukládání dat v převážně prostorově definovaných úložištích (jež mohou mít jak organickou, tak zcela mechanickou povahu), specifikum i moc vzpomínání spočívá v reflexi plynoucího času: ve vědomí postupného rozhlodávání stop, které po sobě minulost zanechala; ve stálém narážení na nezacelitelnou trhlinu mezi dneškem a včerejškem; v připomínání si toho, kým jsme byli a kým už nejsme. Je pochopitelné, že s rostoucí dostupností paměťových médií (psaných a snadno reprodukovatelných textů, zvuků i obrazů) klesá potřeba pěstovat „umění paměti“; namísto memorování, jež je klíčové pro orální předávání informací, se tak postupně klade stále větší důraz na paměť coby zdroj vlastní identity a s tím související mechanismy filtrování, vybavování i zamlčování událostí, v jejichž světle si chceme rozumět. Stopy paradigmatického zlomu v přístupu k paměti, který Nora přičítá důsledkům průmyslové revoluce, Assmannová přesvědčivě dokládá už v raném novověku – v textech Michela de Montaigne, v Shakespearových hrách nebo úvahách Thomase Hobbese a Johna Locka.

Přechod od mnemotechniky k paměti, jež zviditelňuje proměny času, a stává se tak zdrojem vlastního sebepojetí i pochopení druhých, tvoří leitmotiv v zásadě všech kapitol Prostorů vzpomínání – Assmannová jej tematizuje, nejen když srovnává texty novověkých a moderních spisovatelů s díly antických a středověkých autorů, ale pracuje s ním i při analýzách vývoje metafor, které v předchozích staletích pohled na paměť formovaly, nebo třeba v rozborech proměňujících se podob paměťových úložišť. V jejich případě koncept neprodyšně uzavřených schrán, jež mají uchovávat texty a artefakty zakládající legitimitu přítomných vlád, nahradily do nekonečna bující archivy, které do sebe pojímají trofeje i marginálie, poklady i odpad (přičemž z pohledu dnešních archivářů není jasné, jaký status jednotlivé zaprášené předměty v budoucnu získají a jak dlouho si jej ­udrží). A klíčovou roli hraje nahrazování mnemotechniky vzájemně provázanými procesy vzpomínání a zapomínání i v kapitolách, jež Assmannová věnuje médiím, pomocí nichž se snažíme stopy minulosti uchovávat: v nich opakovaně upozorňuje na postupující ztrátu důvěry v transcendentní moc slov (jež díky pečlivému přepisování mohou přetrvávat déle než kamenné kolosy a opevněná města) a sílící melancholii dnešních pamětníků, již jsou stále více přesvědčeni o tom, že veškeré smysluplné znaky – ať už mají podobu písmen, obrazů, míst nebo poznamenaných těl – se jednoho dne nevyhnutelně promění v těžko čitelné šifry, k nimž nám bude scházet klíč.

Vzpomínat, rozpárat a spojit

Sama Assmannová tvrdí, že její kniha nemá nabízet žádnou teorii paměti, protože žádná teorie by nedokázala „postihnout rozpornost výsledných zjištění“. Studie, jejíž mnohaletou tvorbu autorka přirovnává ke tkaní a opětovnému párání Penelopina rubáše, tak místo toho připomíná spíš soubor vzájemně propletených studií či do sebe vnořených schránek: téma jen letmo zmíněné v některé z kapitol se mnohdy stává terčem zájmu následujících pasáží, které obvykle otevírají dveře k dalším perspektivám, v jejichž světle je možné (a někdy i nutné) dříve zjištěné závěry přehodnotit a znovu přepsat. Prostory vzpomínání lze proto číst – a hlavně využívat – jako katalog nejrůznějších podob vzpomínání a kontextů, do nichž paměť vstupuje.

Šíře záběru, který Assmannová pokrývá, je ohromující: v její knize lze narazit na vzpomínkové rituály na zesnulé, rozbory konstrukce národní paměti v alžbětinské Anglii, apoteó­zu (a souběžné zavržení) biografické paměti v romantické poezii, polemiku o smysluplnosti orální historie a relevanci očitých svědectví, Freudovu psychoanalýzu, neurobiologii nebo debatu o paradoxech traumatických vzpomínek na holocaust. Nikdy navíc nejde o pouhé ilustrace nějaké abstraktní teze: ­Assmannová každé ze zmíněných témat zpracovává tak, jako by mu věnovala samostatnou studii, podloženou detailní četbou pramenů, jejichž logikou i dikcí se nechává vést až k závěrům, ke kterým by žádná apriorní argumentace nedokázala dospět. Právě proto jsou Prostory vzpomínání nejen objevné, ale i mimořádně inspirativní v tom, jak přemýšlet o otázkách, které si Assmannová sama neklade – buď proto, že v době, kdy svou knihu psala, nebyly aktuální (třeba role internetu coby paměťového hypertextu), nebo proto, že ji coby anglistku a literární teoretičku zajímají jen okrajově. Prostory vzpomínání celkem pochopitelně ignorují roli paměti v politice střední Evropy; na rozdíl od literatury však opomíjejí obrazové memorabilie – Assmannová se sice podrobně věnuje výtvarným evokacím paměti v dílech Anselma Kiefera, Ilji Kabakova, Naomi Salmonové nebo Sigrid Sigurdssonové, ale ve své knize se nezabývá ani fotografií, ani filmem.

Kniha jako knihovna

Charakter katalogu, opakované návraty už zpracovaných motivů i rozsáhlé citace cizích textů, z nichž Assmannová vychází, proměňují i samotné Prostory vzpomínání v paměťový aparát. Jejich stránky připomínají police s desítkami rozevřených knih, jimiž lze znovu a znovu listovat. Platí to doslova: během četby se člověka mnohokrát zmocní touha okamžitě sáhnout po dílech, která Assmannová tak nevšedně interpretuje bez ohledu na to, jde­-li o Williama Shakespeara, Jamese Joyce, E. M. Forstera, Kurta Vonneguta, Heinera Müllera, Thomase Pynchona nebo Leslie Silkovou.

Každá knihovna tematizuje i to, o čem mlčí. Při jejím procházení lze navíc v mezerách mezi jejími svazky zaslechnout i příběhy, o nichž ti, kdo ji sestavovali, sami dost možná nevědí. I Prostory vzpomínání skrývají jen zčásti vyslovenou vrstvu latentní paměti. V historických kapitolách ji představují nenápadné odkazy k zamlčovaným osudům žen, jimž je tradičně upírán nárok na slávu, druhý život v podobě tradované pověsti nebo – tak jako u Shakespeara – přisuzována role démonů bez vlastní identity, odsouzených připomínat svou fyzickou existencí žijícím a zdravě zapomnětlivým mužům rány z minulosti. V teoreticky laděných pasážích k ní zase poukazuje autorčina neustálá tendence vracet se k nástrojům vytěsňování, skartace a vyhlazování vzpomínek či paradoxní pokusy vypovědět a reflektovat to, co se vypovědět nedá.

Kniha Aleidy Assmannové v sobě zkrátka koncentruje stejnou moc jako všechny dobře sestavené knihovny a archivy. Stejně jako ony v prvním plánu upozorňuje na věci, které do dnešních dnů přetrvaly a které se ztratily; poskytuje nám tak mapu výrazů, pomocí nichž sobě a svému času dáváme tvar a smysl. Právě tím nám však otevírá i možnost, abychom se to, o čem dnes nemáme jak mluvit, pokusili vykopat z prachu.

Autor je publicista.