Poté, co se prezident Emmanuel Macron vyrovnal s výraznou porážkou ve francouzských volbách do místních zastupitelstev, jejichž odložené druhé kolo proběhlo 28. června, bylo nutné, aby ze situace vyvodil důsledky. Vzhledem k tomu, že jeho hnutí La République en Marche (Republika v pohybu) na lokální úrovni spíše selhalo a jediným úspěchem bylo zvolení úřadujícího premiéra Édouarda Philippa starostou v přístavním severofrancouzském městě Le Havre, nastal podle něho čas na změnu. Třetího července vláda podala demisi a Philippovým nástupcem Macron jmenoval Jeana Castexe, blízkého přítele bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho a lokálního politika z jihofrancouzského městečka Prades. Jak poměrně vtipně glosuje liberální deník l’Opinion z 3. července: „Macron vyměnil pravicového lokálního politika, který u Francouzů spíše uspěl, za lokálního pravicového politika, jehož nikdo nezná.“ V textu, který deník publikoval v den Castexova jmenování, se dále píše, že byl prezident delší dobu pod mediálním i politickým tlakem, neboť koronavirovou krizi podle většiny dotazovaných Francouzů lépe než hlava státu zvládl právě předseda vlády. Oba muži spolu od začátku března bojovali a neshodovali se v otázce řešení pandemie. Zatímco Philippe byl zdrženlivější a mnohem častěji zdůrazňoval nutnost prodloužení karanténních opatření, Macron se spíše klonil k postupnému rozvolňování. Možná se tak úřadující prezident, který za dva roky plánuje svůj mandát obhajovat, zalekl rostoucí Philippovy popularity, případně chtěl zastavit výrazné ideové a identitární štěpení mezi Paříží a jihofrancouzskými městy, které během pandemie značně zesílilo v důsledku kauzy marseilleského mikrobiologa Didiera Raoulta. Každopádně dal prezident jasně najevo, na které straně ideologického spektra skutečně stojí.

V srpnu se to ve francouzských médiích hemžilo zprávami o řecko­-tureckém konfliktu ve Středozemním moři. Emmanuel Macron se rozhodl bít na poplach a mobilizovat okolní evropské státy, aby se jasně postavily na stranu Řecka a ukázaly tureckému prezidentu Erdoğanovi svou jednotu a sílu. Prozatím zůstává z evropských lídrů jediný, kdo se zmíněnými tenzemi seriózně zabývá. Jak uvedla televizní stanice France 24 ve své reportáži z 12. srpna, Macron nechal posílit francouzskou lodní obranu a zapůjčil Řecku dva válečné letouny Rafale. „Situace je ne­­udržitelná a já jsem připraven pomoci našim evropským spojencům, tedy Řecku,“ prohlásil Macron a vysloužil si podle France 24 nelibou reakci z turecké strany. Recep Tayyip Erdoğan jej označil za politika, který se svými intervencemi – ať už v Řecku nebo například v Libanonu, kam se vydal hned po zničujícím výbuchu v přístavu a následně aktivně podporoval formující se novou vládu – snaží obnovit koloniální sílu své země.

Významnou polemiku vyvolalo nepřijetí zbru­su nového filmu francouzsko­-senegalské režisérky Maïmouny Doucouré s názvem Mignonnes (Kočičky). Měsíčník Le Courrier International svůj text ze 14. září začíná údivem: „Kdo by to byl řekl, že právě tento film, který byl na serveru Netflix představen 9. září, v USA rozpoutá novou kulturní válku.“ Scénář, který francouzské publikum ničím příliš nešokoval, vzbudil ve Spojených státech takovou hysterii, že musel být stažen z distribuce, což opět výrazně umocnilo rozdíly, jež mezi oběma zeměmi na poli kultury, ale i politiky panují. Režisérce se dostalo výhružek smrtí a celá její tvorba byla zavrhnuta s tím, že se jedná o dílo propagující pedofilii. Diskuse vyvolal již plakát, na němž jsou dospívající protagonistky vyobrazeny jako tanečnice twerku. O to celé ve filmu totiž jde: hlavní postava se vzepře své konzervativní muslimské rodině, protože chce trávit čas se svými vrstevnicemi a učit se twerkovat. Snímek zachycuje dilemata, s nimiž se děti a dospívající ve Francii potýkají, pokud pocházejí z konzervativnějšího prostředí, ale jsou vychováváni v sekulárním školském systému. Nepochopení ze strany americké laické i odborné veřejnosti připisuje měsíčník zejména rozdílné historii obou zemí.

Nezávislý internetový deník Mediapart se na svých stránkách věnuje mimo jiné budoucnosti francouzské levice. V článku z 16. září analyzuje, zda současný ekonom a filosof Thomas Piketty, autor knihy Kapitál ve 21. století (2013, česky 2015) nebo Capital et idéologie (Kapitál a ideologie, 2019), má reálný vliv na spolupráci levicových subjektů. Tento myslitel totiž dlouhodobě usiluje o vytvoření intelektuálního prostředí pro sjednocení francouzské moderní levice. Ze spojenectví Socialistické strany, Komunistické strany, Zelených a nových subjektů jako Nepoddajná Francie (La France Insoumise) by podle něho mohl vzejít vítěz prezidentských voleb v roce 2022. Autor textu se dlouze zabývá paradoxní situací, v níž se levicové prostředí nachází. Piketty, který ostře kritizuje kapitalismus a tvrdí, že je nutné se ho zbavit, je sice světově uznávaný ekonom, na domácí scéně se mu ale nedaří své myšlenky skutečně a věrohodně představit politickým stranám tak, aby byly ochotné vzít je za své.