Z očekávaných konvencí biografického psaní se spisovatel Josef Winkler osvobozuje už tím, že Knížku chovance Jeana Geneta (Das Zöglingsheft des Jean Genet, 1992; ukázka v A2 č. 19/2020) označuje za román. Titul ostatně odkazuje ke slavné novele Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse (1906, česky 1967). Její děj se odehrává v rakousko­-uherské internátní škole ztracené kdesi, kde končí všechny koleje. Kadet Törless, jenž bývá považován za mladší verzi matematika Ulricha (pozdějšího „muže bez vlastností“), se v izolovaném prostoru učeben, kabinetů, ložnic a chlapeckých skrýší stává pozorovatelem mentálního, fyzického i sexuálního násilí mezi studenty. Noří se sice do úvah o vině a trestu, vnímá ponížení i bolest obětí, ale sám zůstává pouze pasivním traumatizovaným svědkem.

Zloděj básníkem

Stěžejní paralelu mezi Musilovým Törlessem a Winklerovým Genetem ale nehledejme v té­matu násilí, zločinu či homoerotické obraznosti. Winklera zajímá spíše onen foucaultovsky zlopověstný status chovance – někoho, kdo se stává bezbranným objektem moci, jež ho hodlá v zájmu civilizace a dobrých mravů či sociálního blaha zušlechtit a převychovat. Nedospělému či zločinci moc upírá práva a svobody, sama však se při uplatňování svých nároků dopouští bezpráví. „Jediný způsob, jak uniknout hrůze, je poddat se jí,“ souzní Winkler s Genetem. Poddat se hrůze ale neznamená podvolit se moci. Naopak – tam, kde dochází k její trans­gresi, se z chovance stává básník.

„Kdybych se nestal zlodějem, zůstal bych nevzdělancem a všechny krásy literatury by mi zůstaly utajené. Neboť svou první knihu jsem ukradl, abych se naučil abecedu. Pak následovala druhá, třetí,“ řekl Jean Genet v jednom z rozhovorů. Svůj první román začal psát na pytlíky, které lepil ve vězení. I autorský impuls spojuje s vězením, konkrétně se zrnitou vánoční pohlednicí, kterou poslal své brněnské přítelkyni: „Ta zrnitost mě hrozně dojímala. A místo abych mluvil o Vánocích, mluvil jsem o zrnitosti toho pohledu a o sněhu, jehož představu ta zrnitost vyvolávala. Od té chvíle jsem začal psát. Nuda vězeňského života.“

Genetovy ústavy sociální péče, nápravná zařízení a francouzská půda „živená rozprášenými kostmi dětí, které zabil Gilles de Rais“ se zrcadlí ve Winklerových rodných katolických Korutanech, kde vládne „nenávist vůči homosexuálům, cikánům, Židům, tulákům, Slovincům“ a kde do liturgických zpěvů a modliteb pronikají hovory o prospěšnosti alespoň malého „Hitlerka“. Biografické se totiž v Knížce chovance Jeana Geneta neustále prolíná s autobiografickým. „To, čím jsme, závisí na náhodě toho, co čteme,“ cituje Winkler Eliase Canettiho a osvětluje tím stěžejní rovinu svého biografického románu. Vyznává se ze spřízněnosti s osudem sirotka, zloděje a bezdomovce, ale také autobiograficky portrétuje sám sebe coby spisovatele.

Jazyk jako mrtvola v rakvi

„Otevřel jsem si Genetův román a do katolických modlitebních knížek a zpěvníků už jsem se nepodíval,“ vzpomíná Winkler na šok, který mu Genet způsobil. V jeho vyprávění má však tato událost charakter kvazináboženské konverze – Winkler rozdá knihovnu, uvažuje, že se stáhne ze světa a s Genetovými romány a básněmi se usadí v klášteře. V tu chvíli ale dojde v jeho rodné vsi ke společné sebevraždě dvou chlapců a bezprostředně po pohřbu se „roztrhnou stavidla jeho řeči jako vřed“. Pod vlivem Genetových textů i obou sebevražd („Čtyři nohy oběšených chlapců se během mé práce neustále klátily nad mou píšící rukou“) začne psát. Fascinace smrtí, kterou popisuje s barokní opulentností, ovšem bez milosti a vykoupení, je poznávacím znamením většiny Winklerových próz.

S Genetem, označovaným často za posledního prokletého básníka, ale také za mučedníka, sdílí Winkler i martyrství: „Pod psacím stolem jsem si odíral bosé nohy o trnovou korunu, trápil se při psaní a týral svou řeč, až jsem na celé dny a noci úplně oněměl a můj jazyk ležel v ústní dutině ztěžklý jako mrtvola v rakvi.“ Těžko říct, zda se Winklerovi psaní jeví jako akt flagelantství, nebo se jedná o blasfemii. Odmítá­-li totiž ve svých textech disciplinaci, pokrytectví a krutost konzervativního rakouského katolicismu, činí tak často prostřednictvím obraznosti barokních morytátů, katolických zpěvníků, liturgických textů a modliteb. Ale tam, kde ikony ztrácejí svou moc, zůstávají pouhým fetišem. Možná však, že Winklerova devótní posedlost nepramení z blasfemie, ale naopak vyjadřuje urputnou potřebu věřit v katarzní sílu rituálu.

Komediant a mučedník

Také Genetův životaběh rámuje Winkler smrtí. Vyprávění začíná putováním k básníkově smrtelné posteli („Měl jsem pocit, že ležím v Genetových vnitřnostech“) a končí hledáním jeho marockého hrobu. Když Winkler prochází Tangerem a líčí vůni mátového čaje, plastikové ubrusy a uliční šum, ocitáme se v básnickém zátiší podobně jako v jeho římské novele Natura morta (2001, česky 2011). Tradiční biografickou kontinuitu autor nahrazuje náboženskou poutí. Genetův život se rozpadá do fragmentárních básnických obrazů jeho bloudění Evropou. Vidíme Geneta zamotaného v ostnatých drátech v Itálii, sledujeme ho, jak v sandálech překračuje zasněžené hranice, vylévá nočník v Katovicích, prostituuje se v nacionálněsocialistickém Německu, krade ve francouzských knihkupectvích… Vagabundské epizody rekonstruované na základě Genetových próz či rozhovorů Winkler ještě více fragmentarizuje množstvím odboček a citací. Úryvky ze Sartrova eseje Saint Genet, comédien et martyr (Svatý Genet, komediant a mučedník, 1952) střídají pasáže z Genetových autobiografických románů, Kafkových deníků, Dostojevského zápisků z návštěvy kolonie nezletilých zločinců, vězeňských listů Oskara Wildea nebo protokolů z procesu s tuláky a žebráky. Když Winkler uvažuje o odsouzencích na smrt, nečiní rozdíl mezi popravou třináctiletého zloděje, Johanky z Arku, Marie Stuartovny nebo odbojářů – hranice mezi psancem, zločincem, světcem a mučedníkem se rozplývá.

Winkler neskrývá fascinaci životem i dílem Jeana Geneta, tohoto „Orfea ze stoky“, současně se však vzdává ambice jedno či druhé pochopit, vysvětlit nebo snad uspořádat či hodnotit. Hledá paralely, nikoli výklady – jak si to žádá „literatura masturbace“, která nepřináší úlevu a nestojí o komunikaci. A tak zatímco literatuře náleží krutost seker na „zamrzlé moře v nás“, biografie se proměňuje v potměšilou hagiografii: „Dosáhl jsem psaním toho, co jsem hledal. Nebude mi poučením to, jak jsem žil, ale tón, jímž o tom podávám zprávu. Žádné historky, ale umělecké dílo. Nikoli můj život, ale jeho interpretace. Právě to mi nabízí jazyk: oživovat, připomínat a tlumočit svou legendu.“