O tématu tohoto čísla jsme dopředu věděli, že bude budit vášně – a nejvíc mezi těmi, kteří by v něm rádi viděli náš světonázor a kteří si představují, že v redakci A2 namísto organického chaosu vládne jakási pevně vytyčená ideologická linie. Sté výročí založení KSČ patří mezi jubilea, která sice nejsou důvodem k oslavě, zato nám však dávají příležitost kriticky reflektovat historické momenty, jež z promýšlení „českého údělu“ jednoduše nelze vypustit. I když se jedná o téma výsostně politické, reflektujeme je převážně v kulturním kontextu a se zvláštním zřetelem k literatuře. Dojde nejen na revoluční teorie Karla Teigeho a levicové ideje F. X. Šaldy, ale i na marxistickou estetiku Bedřicha Václavka, emancipační snahy Marie Majerové a věčnou nespokojenost anarchisty a „nejkomunističtějšího básníka“ S. K. Neumanna, jenž podle Lukáše Prokopa a Jakuba Vaníčka nikdy nepřestal být lyrikem. Téma se nicméně rozlévá takřka po všech kulturních rubrikách. Než se ideály komunismu utopily v úpadkové a zrůdné praxi, inspirovaly důležitý kulturní proud a zvláště zpočátku budily naděje podstatné části veřejnosti. Ostatně kdybychom škrtli komunisty a jejich sympatizanty (se všemi jejich spory, odchody a návraty) z meziválečné kultury, moc by z ní nezbylo. Arthur Koestler, jenž o sobě prohlašoval, že byl „špatným komunistou a špatným antikomunistou“, stejně jako mnozí jeho generační souputníci označoval své politické přesvědčení za jistý druh víry. Fanatiky světského náboženství viděli v pionýrech komunistického hnutí i jejich antikomunističtí kritici, kteří ovšem často podléhali vlastní ideologické zaslepenosti. Snad je z následujících stran patrné, že pro kritické myšlení bývá vůbec nejlepší, když jakoukoli věrouku odmítne.