Panelová diskuse s ministrem kultury Martinem Baxou na téma, jak tvořit v kultuře udrži­telně, která se na začátku června odehrála za účasti zástupců kulturní veřejnosti a signatářů otevřeného dopisu neformální iniciativy Nerůst v kultuře (viz A2 č. 5/2022), přinesla několik kultivovaných projevů zúčastněných panelistů, ale žádná překvapení. Pan ministr nedokázal v podstatě na nic pořádně odpovědět: ani na můj dotaz, jak s příjmy z práce v kultuře přežít či uživit rodinu, ani na obecnější a dnes neméně aktuál­­ní otázku, jak mohou přepracovaní a sociálně frustrovaní pracující v kultuře vůbec spoluvytvářet zdravou demokratickou společnost. V zemi, kde v kulturním sektoru pracují přibližně čtyři procenta lidí, financování kultury zdaleka nedosahuje úrovně dávno slibovaného jednoho procenta ze státního rozpočtu. Panu ministrovi ale především chybí vize, jak kultuře pomoci, a to i v rámci netržních nástrojů. Jednání o statusu umělce, tedy nástroji obvyklém v řadě evropských zemí, se na ministerstvu nesnesitelně vleče a údajně neskončí před rokem 2025. Existenční podmínky tvůrců v České republice přitom ve vyspělých státech Evropy prakticky nemají obdoby. Zato ale můžeme být panu ministrovi vděční, že si vůbec našel čas a vstoupil do „jámy lvové“ plné nespokojených tvůrců a pracovníků z nejrůznějších odvětví kultury. Pravda je, že to dosud nebývalo zvykem. Není to ovšem trochu málo?