close search

Černé brýle

(Occhiali neri)

Režie Dario Argento, Itálie 2022, 86 min.

Premiéra v ČR 6. 10. 2022

Posledním mistrovským dílem Daria Argenta je Děs v opeře z roku 1987. Posledním pozoruhodným snímkem je Stendhalův syndrom z roku 1996. A jeho posledním filmem před letošními Černými brýlemi je Dracula z roku 2012. Už je to dávno, co Argento vytvořil něco kloudného – a už je to dávno, co vůbec něco vytvořil. Od jeho novinky, kterou od tristního Draculy dělí deset let, proto asi málokdo čekal světoborný film. Argento se v Černých brýlích pohybuje opět ve svém domovském žánru giallo, který z italské kinematografie mezitím stačil prakticky vymizet, a natočil jeho unavenou a línou variaci, v níž se slepá striptérka za asistence čínského chlapečka ukrývá před sériovým vrahem. Režisérovu zálibu ve snové logice a jeho radostně manýristický styl tu nic nepřipomíná. Nebýt přítomnosti Asie Argento v jedné z vedlejších rolí a několika trademarkových motivů, rozhodně bychom nepoznali, že jde o film klasika italského hororu. „Argentovské“ prvky tu navíc moc nefungují – což platí především o hudbě francouzského skladatele Arnauda Rebotiniho. Jeho synťáky se ke snaživě krvavým mordům příliš nehodí a nejlépe zapadají do snímku v pasážích, kdy napodobují styl kapely Goblin, která zní v režisérových nejslavnějších dílech. I v rámci současného béčkového hororu jsou Černé brýle podprůměr – na jednu stranu jsou ve všech ohledech podměrečné, rozvleklé a fádně natočené, na stranu druhou se tváří jako nesmírně seriózní a drsný film. Argento jen ještě jednou vyvařil své charakteristické znaky a zbytek vyplnil konvenční vatou.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Velké filmy pro malé lidi

Dětská kinematografie mezi lety 1945 a 1993




Optikou viru

Mutace v raných sci­-fi hororech Davida Cronenberga