(Occhiali neri)

Režie Dario Argento, Itálie 2022, 86 min.

Premiéra v ČR 6. 10. 2022

Posledním mistrovským dílem Daria Argenta je Děs v opeře z roku 1987. Posledním pozoruhodným snímkem je Stendhalův syndrom z roku 1996. A jeho posledním filmem před letošními Černými brýlemi je Dracula z roku 2012. Už je to dávno, co Argento vytvořil něco kloudného – a už je to dávno, co vůbec něco vytvořil. Od jeho novinky, kterou od tristního Draculy dělí deset let, proto asi málokdo čekal světoborný film. Argento se v Černých brýlích pohybuje opět ve svém domovském žánru giallo, který z italské kinematografie mezitím stačil prakticky vymizet, a natočil jeho unavenou a línou variaci, v níž se slepá striptérka za asistence čínského chlapečka ukrývá před sériovým vrahem. Režisérovu zálibu ve snové logice a jeho radostně manýristický styl tu nic nepřipomíná. Nebýt přítomnosti Asie Argento v jedné z vedlejších rolí a několika trademarkových motivů, rozhodně bychom nepoznali, že jde o film klasika italského hororu. „Argentovské“ prvky tu navíc moc nefungují – což platí především o hudbě francouzského skladatele Arnauda Rebotiniho. Jeho synťáky se ke snaživě krvavým mordům příliš nehodí a nejlépe zapadají do snímku v pasážích, kdy napodobují styl kapely Goblin, která zní v režisérových nejslavnějších dílech. I v rámci současného béčkového hororu jsou Černé brýle podprůměr – na jednu stranu jsou ve všech ohledech podměrečné, rozvleklé a fádně natočené, na stranu druhou se tváří jako nesmírně seriózní a drsný film. Argento jen ještě jednou vyvařil své charakteristické znaky a zbytek vyplnil konvenční vatou.