Urbánní revoluce vyšla poprvé v roce 1970 a patří mezi klíčové texty Henriho Lefebvra. Byla vnímána jako potřebná jiskra v časech prohlubující se individualizace a odcizení a její naléhavost posloužila jako deklarace politické a společenské změny. Lefebvre přišel s termínem právo na město, do nějž zahrnul zapojení obyvatel do rozhodovacích procesů, právo na místa setkávání a výměny nebo vyjmutí něčeho tak základního, jako je místo k životu, z rukou kapitálu či státní kontroly. Dnes volání po právu na město opět sílí. Jsme svědky rostoucí nespokojenosti se současnou městskou realitou, ať už jde o zvyšující se nájmy, finanční spekulace, zahušťování měst, přebujelou dopravu, nedostatečnou adaptaci na klimatickou změnu, zánik veřejných prostor nebo omezování občanské participace.

Slepé skvrny

V polovině 20. století byl urbánní výzkum ještě v plenkách. Převládal v něm sociálně­-ekologický přístup chicagské školy, jež sice zásadně přispěla k rozvoji metod terénního výzkumu a pozorování, ale její pozitivistické analýzy byly čistě deskriptivní, bez ambicí rozkrývat hlubší fenomény. Její představitelé se pod vlivem amerického pragmatismu a reformismu soustředili především na „patologické“ jevy, například kriminalitu a sociální deviace, jakožto produkty industrializace, urbanizace a imigrace. Město sloužilo jako laboratoř pro výzkum a analýzu sociálních změn, což vedlo k předepsané léčbě příznaků s podporou buržoazních nadací. Představa města jako organismu přetrvala – i dnes sledujeme snahy městský prostor uzdravovat. Metafory ze světa biologie mohou ovšem vést k zakrývání mocenských vztahů, zbavování odpovědnosti a chápání procesů v městském prostoru jako přirozených a nevyhnutelných. Tím vším se udržuje status quo a legitimují se závažné změny typu vytlačování obyvatel a rozvracení komunit.

Marxističtí myslitelé se pak otázek města a prostoru dotýkali jen v souvislosti výrobních vztahů. Lefebvre přiznává, že prostor je historicky nutným předpokladem i důsledkem každé společnosti – každý výrobní způsob vytvořil určitý typ města, který ztělesňoval dané společenské vztahy. Pro pochopení Lefebvrovy metody je ale důležitá právě jeho kritika a reinterpretace marxistického východiska. Chápat městský prostor jako pouhou nadstavbu vládnoucího ekonomického řádu a jako výsledek výrobních sil by bylo zjednodušující a zkreslující; jde především o produkci společenských vztahů (a tím i prostoru), v nichž zároveň dochází k jejich reprodukci.

Když Lefebvre knihu psal, procházely dle něj společenské vztahy urbánní revolucí, která roztříštila staré městské formy a zcela převrátila smysl prostoru – dochází k masivní koncentraci lidí, činností, bohatství a předmětů, ale zároveň se městská realita rozpadá a ztrácí svůj referenční rámec. Tyto dějinné zvraty se dějí opakovaně. Od politických, zemědělských a obchodních sídel jsme přešli k městu průmyslovému a od toho pak k městu urbánnímu. Urbanismus však Lefebvre chápe široce jako expanzi logiky kapitalismu, v níž vše podléhá potřebám trhu a člověk je redukován na konzumenta.

V takové kritické fázi je těžké popsat právě probíhající procesy, změny se pojí s nejistotou a temnotou, jsou slepou skvrnou na sítnici, která je centrem vidění i jeho negací: oko nevidí samo sebe, potřebuje k tomu zrcadlo. Roli hraje také převládající ideologie, jež osvětluje jen některá místa, kdežto ostatní zatemní. Celoživotním úkolem Lefebvra bylo tyto proměny a dominující vztahy popsat a právě prostor byl pro jeho analýzu mechanismů moderního kapitalismu klíčovým pojmem.

I z toho důvodu začal Lefebvre uvažovat nad projektem jakési fakulty urbanismu – urbanologie, městaznalství. „Každá specializovaná věda si z globálního fenoménu vykrajuje jisté ‚pole‘ nebo ‚doménu‘. Osvětluje ji svým způsobem. Osvětlení jde ruku v ruce s vykrojením, nepadá v úvahu volit jedno, nebo druhé,“ uvádí v jedné z kapitol a volá po holistickém, mezioborovém přístupu a výzkumu. Projekt měl zahrnovat vědomosti z urbanismu, architektury, sociologie, antropologie, demografie, statistiky, historie, epistemologie, psychologie, sémantiky a lingvistiky. Podle Lefebvra totiž neexistuje jediná disciplína, která by zvládla zachytit urbánní fenomén v jeho celé šíři.

Město jako politikum

Urbanita je neustále probíhající proces, jenž se odehrává jak v rovině globální, tak soukromé. Mezi nimi existuje pro Lefebvra zásadní přechodná rovina městská, kde se má realizovat obrana, útok a boj proti globálnímu a jež je zároveň bojištěm i předmětem zápasu. Realitu lze změnit prostřednictvím každodenní praxe. Avšak vzhledem k tomu, že existující společenské vztahy vymezují hranice toho, co lze udělat, je třeba pomocí práva na město tyto vztahy změnit. Emancipace se podaří pouze tehdy, je­-li zároveň zahájena emancipační produkce prostoru.

Ústředním místem sociálního života je pro Lefebvra ulice. Dochází zde k výměně slov, gest, věcí a setkávání probíhá způsobem, který je v jiné konstelaci neopakovatelný. Ulice je podmínkou městského života a jeho dynamiky. A také se tu zhmotňuje neokapitalistická organizace spotřeby. „Logika prostoru podléhá nárokům růstu, logika urbanismu zas logice politického prostoru a logice bydlení,“ píše Lefebvre. Naším úkolem je představit si a znovu vybudovat městský prostor, jenž bude naplněn smysluplnými vztahy. Nebude to ovšem možné bez souběžného boje proti kapitalismu a změn v našem každodenním životě.

Pod dlažbou je pláž

Lefebvre na svou dobu zcela ­nekonvenčně propojuje urbanismus s marxistickou a sociál­ní teorií, filosofií a politickou ekonomií. V jeho psaní je neustálá dialektika, vnitřní rozpor, imanentní pohyb. O tom, jak konkrétně by ke kýžené změně mělo dojít, se však příliš nedozvíme. Autor často zůstává u vágních formulací a pro pointu je třeba prokousat se náročnými a abstraktními částmi. Sdělení se často ztrácí v rozsáhlých úvahách a odbočkách, slova a termíny jsou navíc používány poněkud svévolně: Lefebvre je jednu věc schopen na několika místech označit třemi různými pojmy a přeskakovat od jednoho k druhému. Mohli bychom v této souvislosti k charakteristice knihy zneužít autorovu citaci: „Popis je na této úrovni tak náročný, až to blokuje myšlení.“ I přesto však jeho myšlenky zásadně ovlivnily způsob nahlížení a zkoumání města.

Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přichází s poznatky, k nimž se až nyní obrací většinová pozornost. Nejenže používá termínu postindustriální společnost v době, kdy se toto označení teprve ujímá, ale také už tehdy popisuje gentrifikaci. Lefebvre také předvídal, že trh s realitami se stane dominantní oblastí pro zhodnocování peněz: „V tomto sektoru je ‚multiplikační‘ účinnost slabá: vyvolává málo činnosti. Kapitál v nemovitostech pozbývá mobility. Obecná ekonomika (zvaná národní) tím brzy utrpí. Přesto role a funkce tohoto sektoru nepřestává růst. (…) Může se dokonce stát, že se pozemková spekulace stane hlavním zdrojem, téměř výlučným místem ‚tvorby kapitálu‘, to jest realizace nadhodnoty.“ Píše též o nerůstu v městském prostředí, planetárních mezích a devastaci přírodního prostředí: „Doba splatnosti vyprší k přesnému datu. Ať už vypukne nebo nevypukne nukleární válka, voda a vzduch budou kolem roku 2000 znečištěny do takové míry, že se život na zemi stane obtížným.“

Lefebvre volá po radikální kritice současných jevů, jejich zkoumání a rozpracování, přijetí urbánní problematiky jako politického problému číslo jedna, vypracování programu rozšířených samospráv a zavedení práva na město. K výkladu jeho vizí je ale lepší sáhnout po některém z autorů, kteří na něj navazují, například ke geografu Davidu Harveymu a knize Rebel Cities (Rebelující města, 2012). Harveyho představy radikálně demokratické politické organizace s Lefebvrem, pro kterého je „neustálý boj o samosprávu třídním bojem“, souzní. Pro kontinuální boj je však podstatné, aby byl vždy promýšlen až na globální úroveň. K tomu, aby se demokratická praxe zobecnila, je třeba zaútočit na mocné a dobře chráněné oblasti – stát a kapitál. Toho se docílí pouze kolektivním snažením, jež je lokalizované a organizované zdola. Revoluce, která patří do ulic, pak znovu zahýbe našimi městy.

Autorka je urbánní socioložka.