Hamburger Bahnhof, Berlín, 12. 4. – 22. 9. 2024

Výstava americké umělkyně Naamy Tsabar v jedné z poboček berlínské Národní galerie brzy skončí a vsadím se, že tamní kustodstvo si oddychne. Jde o několik objektů, které s přispěním návštěvnic a návštěvníků vydávají zvuk. Problémem interaktivních výstav bývá to, že divácká participace má svá omezení: můžete se lecčeho dotknout, ale svobodní jste asi jako slepice ve volném výběhu – vždycky nakonec narazíte na plot. Výstava Naamy Tsabar mi přišla nejsympatičtější, dokud jsem ji neviděl, ale pouze slyšel – při prohlížení stálé expozice Josepha Beuyse. To, co jsem slyšel, totiž znělo jako neorganizovaný hluk. Zvuky vycházely ze soustavy amplifikovaných objektů, umístěných na zdech či na zemi a sestávajících z „korpusu“ (rozměrné kusy tvrdého filcu či k podlaze přišroubované části rozmlácených elektrických kytar) a napnutých strun. Sochy­-nástroje doplňovalo několik dutin ve stěnách, které fungovaly jako rezonanční prostory. V kurátorském textu se dočtete, že využitím filcu výstava koresponduje se sousední Beuysovou expozicí. To mi na místě nedošlo, zato jsem pocítil jinou spojitost s dílem německého velikána – se slavnou performancí Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci. Diváctvo zmateně bloumající mezi objekty a toporně rozeznívající napnuté struny totiž připomínalo ubohá zvířátka, která někdo zfetoval a přinutil participovat na umění. Projekty Naamy Tsabar jsou dávány do souvislosti s feminismem, queer uměním či emancipací. Na papíře to zní dobře, ale není něco špatně, pokud vám ve výsledku přijde nejosvobodivější nahodilý rámus?