close search

Velkorysé dějiny Vladimíra Vavřínka

Od antických sociálních utopií až k Velké Moravě

V srpnu zesnulý historik Vladimír Vavřínek byl odborníkem na byzantsko­-slovanské vztahy. Jeho pojetí cyrilometodějské mise bylo neseno humanistickou představou regionální emancipace do všelidského společenství.

Vzpomínky na starověk a středověk mívají ve střední Evropě charakter vymýšlení národních a státních počátků a hranic mezi barbarstvím a civilizací. V preambuli české ústavy čteme o návaznosti na „tradice dávné státnosti zemí Koruny české“, v té slovenské zase o „cyrilometodějském duchovním dědictví a historickém odkazu Velké Moravy“. Jak nedávno napsala Zuzana Kepplová, liberálové se dnes podobných medievalistických vyprávění většinou štítí a nevědí si s nimi rady. Jednodušší je posmívat se krajní pravici za to, jak výstředně se jich zmocňuje.

Pro rakouské a československé dějepisectví představovaly vágní obrazy dávného moravského světa výzvu, jak v regionu mezi Dunajem a Labem vytvořit kontinuitu mezi antickými říšemi a moderním státem. Dějepisné konstrukce o Germánech, Slovanech nebo Byzantincích sloužily k přemítání o moderní evropské periferii. Útok Ruska na Ukrajinu a vzestup středoevropských konzervativců tyto úvahy opět oživují.

Byzantolog a slavista Vladimír Vavřínek, který zemřel 14. srpna 2024 ve věku 94 let, byl jedním z mála historiků, kteří se k věci dovedli erudovaně, srozumitelně a s idealistickým přesahem vyjádřit. Proslul jako autor knih o cyrilometodějské misi, a také jako tolerantní a vlídný člověk.

 

Od Alexandra k Rastislavovi

Vavřínek byl ovlivněn seberozvojovým skautským Kruhem bývalého premonstráta a pozdějšího komunisty Pavla Křivského, zároveň se však trápil, že zradil rodiče opuštěním katolické víry. Mluvil o sobě jako o levičákovi, ale opovrhoval popřevratovou KSČ. Po maturitě v roce 1949 se chtěl věnovat orientalistice nebo antickým dějinám. Na pražské filosofické fakultě obhájil disertaci o povstání v Pergamonu v 2. století př. n. l. Zatímco školitel Josef Dobiáš byl spokojen, oponenti Vavřínkovi vytýkali nedostatek odkazů na sovětskou vědu a příliš beletristický styl.

Fascinaci helénismem, kterou později vysvětloval sněním o syntéze východního a západního světa, zúročil v popularizační knížce o Alexandru Makedonském (1967). Starověk v jeho podání nabízel nejen příklady společenských vzpour a hospodářských reforem, ale také model překonávání kulturních a rasových předsudků. V řecko­-perské helénistické kultuře spatřoval nenaplněný potenciál „splynutí různých národů a kultur v jeden celek, pro nějž by nejvyšším zákonem byla láska a jednota srdcí a myslí“. Nově založená Československá akademie věd však potřebovala utužovat spíše lokální československou identitu.

Archeologové tehdy na Moravě ­přicházeli s nálezy raně středověkých kostelů, bohatě vybavených hrobů a šperků. Textů, které by o tomto závratném kulturním dědictví něco věrohodného řekly, však bylo (a stále je) velmi málo. Šestadvacetiletý Vavřínek dostal za úkol vyrovnat se s novými objevy, a tím vlastně i s údajnými kořeny „slovanské“ a socialistické republiky. Velká Morava ani šíření křesťanství ho přitom nezajímaly a k Byzanci cítil stereotypní odpor. Dodnes mnozí publicisté vysvětlují Putinův režim pomocí odkazů k údajnému kremelskému cézaropapismu, „věčnému byzantinství“ a dědictví mongolské poroby. I tehdy představovala východořímská říše zhmotnění strnulého absolutismu. Vavřínek si musel rychle osvojit staroslověnštinu a zájem o kosmopolitní helénistickou civilizaci nahradit výzkumem domněle dekadentního mocnářství.

V době vymezování východního a západního bloku a procesů s křesťanskými intelektuály byly otázky, „kam patříme“ a „z jakých zdrojů můžeme čerpat“, znovu na stole. Akademický výzkum duchovní orientace Velké Moravy měl tomuto zadání vyjít vstříc.

 

Mezi Východem a Západem?

Nedostatek pramenů řešili tehdejší vědci například tak, že z tvaru základů kostela vyvozovali kulturní zázemí jeho stavitelů. Vavřínek do této debaty vstoupil kritikou domněnky, že křesťanství na Moravě rozšířili iroskotští misionáři. Dnes je představa o iroskotské misii na Velké Moravě zcela odmítnuta, kritizovat tuto tezi v padesátých letech však znamenalo zařadit se mezi režimní historiky a znepřátelit si badatele vzdorující komunistickému tlaku. Očekávání stranických akademiků spojená s orientací výzkumu na východní zdroj slovanského křesťanství ovšem nakonec nenaplnil ani Vavřínek.

Bylo jasné, že soluňští bratři v roce 863 vstoupili do prostředí, kde přinejmenším společenské elity byly dávno pokřtěné, křesťanství už desítky let tvořilo součást politického a duchovního života a postupně vytlačovalo starší místní tradice. Vavřínek však ukázal, že není potřeba politicky přeceňovat „původ“ moravského křesťanství a už vůbec ne vězet ve východo­-západním dilematu. Křesťanství se totiž na Moravu šířilo také z jihu – z akvilejského patriarchátu na severu Itálie.

Jisté zklamání a zároveň oživení přineslo i Vavřínkovo zkoumání cyrilometodějské mise. V Konstantinopoli podle něj mojmírovská Morava nikoho nezajímala. Řekové ne­usilovali ani o šíření křesťanství, ani o překlady biblických textů do dalších jazyků. Rastislav byzantského císaře žádal o pomoc s emancipací moravské církve, která existovala již několik desítek let, od církve bavorské. Na jeho žádost Byzantinci odpověděli jen proto, že to pro ně v danou chvíli bylo výhodné s ohledem na dění v Bulharsku. Tam ostatně nakonec uprchli Metodějovi žáci poté, co je Moravané vyhnali. I proto Vavřínek označoval cyrilometodějskou misi (o „misii“ v christianizačním slova smyslu vlastně nešlo) za spíše neúspěšnou.

Roubování příběhu Konstantina a Metoděje na orientalistický mýtus o střetávání Východu a Západu je dodnes přetrvávajícím klišé. Jestliže římský papež moravské snaze o vytvoření samostatné diecéze a provozování bohoslužeb ve slovanském jazyce vyhověl, nebylo to kvůli sporu s Byzancí, ale aby oslabil bavorskou (tedy latinskou) církev. Konstantin si musel překlad biblických textů do slovanského jazyka v Byzanci vyvzdorovat a inkluzivní šíření křesťanství a řecké vzdělanosti bylo jeho osobní, tehdy naprosto nevšední iniciativou. Metoděj pak neúspěšně usiloval o vybudování samostatné a v regionálním kontextu udržitelné místní administrativní struktury pro potřeby moravských elit. Znamenalo to toleranci a zapojení prvků zavedených latinskými misionáři. Za svého nástupce ostatně nevybral nikoho ze svých byzantských společníků, ale místního člověka, latinsky i slovansky vzdělaného Gorazda. Pro Konstantina ani Metoděje loajalita vůči byzantskému císaři a oddanost římskému biskupu nebyly v rozporu.

 

Regionální emancipace

Vždycky mě uchvacovalo, že z Vavřínka nikdy nebyla cítit nostalgie, skleslost ze směřování současného světa ani nedůvěra vůči mladším kolegyním a kolegům. Konstantinův univerzalismus, podpořený a zároveň omezený klasickou řeckou vzdělaností, byl zřejmě tím, díky čemu se bytostně optimistický Vavřínek „našel“ ve zdánlivě vlasteneckém tématu, protežovaném politickými zájmy ČSAV. Zalíbila se mu představa, že Konstantin a Metoděj na Moravě neusilovali o byzantský velmocenský import, ale o vytvoření funkční syntézy různých místních tradic, zařazující moravskou společnost do univerza spasitelných lidských bytostí. Na­­místo vyprávění o „příchodu křesťanství“ nabídl příběh o regionální emancipaci. A především představil Konstantinův překladatelský projekt jako něco, co vzdáleně připomíná nenaplněnou vizi synkretické „všelidské civilizace“, zahlédnutou dřív v troskách Alexandrova tažení. Konstantin totiž podle Vavřínka neinicioval rozvoj slovanského písemnictví proto, aby Slované měli „něco vlastního“. Cílem bylo umožnit Slovanům, aby se mohli podílet na „všelidském“ – alespoň v oné omezené podobě humanismu, která byla tomuto byzantskému mnichovi v devátém století dostupná.

V tom smyslu je ustavující reference na cyrilometodějskou tradici něčím, co dnešní Česko může Slovensku závidět. Každoroční červencová připomínka Konstantina a Metoděje tu bývá spíše bezradná, navíc si ji obvykle přivlastňují skupinky konzervativních identitářů. V loňském roce Vavřínek doplnil druhé vydání své knihy Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem dovětkem, v němž se zaměřuje právě na tento paradox. Církevní slovanština byla vymyšlena jako nástroj křesťanského univerzalismu. To však nezaujalo ani řecké šovinisty v Byzanci, ani ty latinské v Římě nebo ve Francké říši: „Konstantinovo kulturní dílo se obrátilo v pravý opak jeho pojímání organizace křesťanské společnosti.“ Když se v průběhu středověku církevní slovanština v Bulharsku nebo v Chorvatsku přece jen ujala, stala se rekvizitou lokální, partikularistické kulturní identity. V praxi současné vládní politiky na Slovensku nebo třeba v Rusku je takto „opačně“ používána i dnes. Vladimír Vavřínek nám ukázal, že její příběh lze vyprávět i jinak.

Autor je historik.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články


Jak vzpomínat na husity

Správný medievalismus podle Petra Čorneje


Měli bysme pracovat!

S Robertem Krumphanzlem a Adélou Lábusovou o Janu Tesařovi


Dialog do prázdna?

Politické myšlení v bojovném exilu