Dráha, po níž jsme se v minulosti vydali, a rozhodnutí, která jsme učinili, nutně určují naši budoucnost – tak by se dal shrnout koncept „path dependence“, používaný především v sociálních vědách. Toto pojetí dějinné setrvačnosti jde proti obvyklému výkladu nedávné české historie, v němž rok 1989 představuje zásadní dějinný zvrat, dělící časovou osu na „předtím“ a „potom“. Na poli stavitelství tento zažitý pohled zpochybňuje historička architektury, editorka a kritička Karolina Jirkalová v knize Česká architektura v mezičase. Od perestrojky k novým pořádkům. Transformační období rámuje poměrně široce lety 1986 až 1994 a ukazuje, že změna architektonického paradigmatu se rýsovala už dlouho před sametovou revolucí a že i po roce 1989 fungovaly v dané oblasti mnohé už vytvořené mocenské struktury.

Autorka publikací završuje svůj doktorandský výzkum na katedře teorie a dějin umění pražské Umprum. Nedávným dějinám architektury se věnuje v širokém socio­-politickém kontextu; zejména ji zajímá otázka bydlení, na níž lze nejlépe sledovat střet soukromého s veřejným. Je mimo jiné spoluautorkou dvoudílné publikace Paneláci (2017), ve které tým autorů zmapoval českou panelovou výstavbu v období státního socialismu. Téma hromadného budování bytového fondu je i těžištěm autorčiny aktuální knihy, spíše než na konkrétní budovy se ale zaměřuje na proměny dobového diskursu. Postupně analyzuje postoj společnosti k otázce bydlení, kritický přístup architektů i nedostatečně flexibilní reakce politického establishmentu. V závěru práce pak sleduje porevoluční dění a podmínky, za kterých Česko vstoupilo na globální realitní trh.

Socialistická gentrifikace

Během osmdesátých let ve společnosti po­­­­­­s­tupně sílila kritika obytné výstavby. O problémech sídlišť se psalo nejdříve v architektonických periodikách a ke konci dekády toto téma proniká i do masových médií. Zčásti se tak děje pod zahraničním vlivem (o rizicích modernizačního procesu informují zahraniční odborníci i disent už od šedesátých let), zejména již ale nelze přehlížet nedostatky sídlišť a neutěšený stav center měst. Zanedbaný historický bytový fond nutně vyžadoval obnovu, což vyvolalo nové otázky: Kde budou lidé po dobu rekonstrukcí bydlet? Budou se vracet do svých bytů, nebo zůstanou v bytech náhradních? A je zkostnatělý stavební aparát vůbec schopen citlivých a zároveň nenákladných rekonstrukcí starších budov?

Jirkalová v této souvislosti používá termín Huberta Guzika „socialistická gentrifikace“. Už v osmdesátých letech totiž lze vysledovat začátek trendu, který si většinou spojujeme až s přechodem k volnému trhu. Za rozsáhlé opravy či zvýšení turistické atraktivity totiž mohly státní podniky schovávat vynucené přesuny obyvatel – často Romů – mimo historická centra.

Diktatura paneláren

V první polovině devadesátých let nebyla státem iniciována téměř žádná nová bytová výstavba, ale až do roku 1994 byly dokončovány již rozestavěné panelákové čtvrti. Na sídlištích se bydlelo dál a tři miliony lidí v nich žijí dodnes. Málokterý pozůstatek socialismu byl ale během politické transformace zatracován tak jako panelák. Přitom už v roce 1985 vyšla státem zadaná studie vedená sociologem Jiřím Musilem a nazvaná Lidé a sídliště, která měla za úkol zjistit míru spokojenosti se životem na sídlištích. Přišla s překvapivým výsledkem: obyvatelé si sice stěžují na chybějící občanskou vybavenost, vyzdvihují ale (architekty kritizované) rozestupy mezi budovami nebo množství světla a zeleně. Autor studie tak poukazuje na rozdíl mezi názorem laiků a odborníků.

Jirkalová upozorňuje, že studie byla zadána státním útvarem, a lze se tedy domnívat, že mohla sloužit i ke zvýšení legitimity státní bytové politiky, výzkum je ale dodnes sociology hodnocen jako velmi progresivní. Relativně spokojené byly podle něj dvě třetiny obyvatel sídlišť. Je tedy otázkou, kde se porevoluční étos „konce králíkáren“ zrodil – zda na sídlištích, nebo ho motivoval estetický názor expertů, mezi nimiž panoval k prefabrikované výstavbě jednoznačný odpor. Architekti zároveň sami sebe vnímali jako garanty kvality bydlení na sídlišti, přestože na konečnou podobu staveb měli jen malý vliv. V soukolí investor–architekt–dodavatel měl totiž v osmdesátých letech nejsilnější postavení poslední článek. Panelárny v rukou stavebních podniků diktovaly podmínky a projektanti se jim museli přizpůsobovat. Právě rigiditu stavebního aparátu autorka uvádí jako jeden z důvodů, proč se socialistickému státu nedařilo přístup k výstavbě změnit. I stát v druhé polovině osmé dekády přiznával chybovost obytné výstavby, v prostředí monopolizovaného stavebního trhu ale režim nedokázal pružně reagovat.

Jirkalová zdůrazňuje, že architekti se přes svou, v mnohém oprávněnou kritiku měli po změně režimu přihlásit ke spoluzodpovědnosti za materiální dědictví socialismu. Ti ale toužili po jednoznačném přepólování – snažili se označit socialistickou éru jako nezdar a začít „skutečně tvořit“ (přičemž termín „tvorba“ užívali jako protiklad „výroby“). Tématem se stala také architektonická kultivace veřejnosti. Někteří tak idealizovali meziválečnou modernu, odhlédli ale od původních avantgardních myšlenek a redukovali ji pouze na formu, o jejíž kvalitě se pokoušeli poučit laickou společnost.

Realita trhu

O takzvané dlouhé transformaci ­Jirkalová mluví jako o období stavebního útlumu, během kterého měli architekti příležitost připravit se na následující prudké zrychlení. Poukazuje také na to, že již tehdy před ním mnozí varovali. Jako příklad lze uvést výrok bosenského urbanisty a v Praze žijícího exulanta Raymonda Rehnicera z roku 1993: „Mocná skrytá ruka trhu nemůže uchránit naše města od dopravního kolapsu, krize bydlení a od všeobecné ekologické katastrofy.“

V záplavě nových zdrojů a přílivu zahraničních investorů v druhé polovině devadesátých let se ale tuzemští architekti nestihli zorientovat a realita trhu je rychle předběhla. Jirkalová popisuje, jak byl monopol stavebních podniků nahrazen monopolem velkých developerů, k jejichž hegemonické přítomnosti měl nový režim podobnou afinitu jako ten předchozí k masové státní výstavbě. Architekti tím jsou zaskočeni, ve svém veřejném angažmá často polevují a omezují svůj vliv jen na aktuální projekty. Odpovědnost za městské prostředí se tak narůstající měrou dostává do rukou velkých investorů. Pocit, že města v jednání s developery tahají za kratší konec provazu, ostatně přetrvává dodnes.

Karolina Jirkalová se v České architektuře v mezičase nevyhýbá ani jmenování některých dobových antagonistů z oblasti architektury a urbanismu. Přestože v závěru knihy mohla své teze přece jen doplnit o více konkrétních příkladů sporných devadesátkových realizací než jen o Palác Myslbek a Hotel Penta, podařilo se jí popsat souslednost událostí, které utvářely transformační období české výstavby a v nichž lze hledat zárodky mnoha současných problémů.

Autorka je architektka.

Karolina Jirkalová: Česká architektura v mezičase. Od perestrojky k novým pořádkům. UMPRUM, Praha 2024, 192 stran.