Zofia Bałdyga začala psát o frontách, přepážkách a nemocnicích. O „obyvatelích, kteří nejsou občany“ přitom často vypovídají věty, jejichž subjekt je zastřený. Může být tématem sociální poezie absence? Autorka se soustředí na situaci člověka, který „je majitelem příběhu a nejde mu o slova“. Nelíčí cizí osudy, ale popisuje mechanismy, v nichž životy druhých zůstávají neviditelné.
POŘADNÍKY
Evidence obyvatel
1.
Člověk, který je sevřený jako vnitrozemí, člověk, který se nerodí každý den.
Jeho jméno má číselnou hodnotu. Je majitelem příběhu a nejde mu o slova.
2.
Pokud ve formuláři něco přeškrtnete, podepište se hned vedle. Čitelně.
3.
Je tady zlo a nějak tomu říkáme.
Když objevíš na domě ptačí hnízdo, odčiníš náhodu.
Pozemní komunikace
Po cestě žádná slova, jen přežvykování nejpodstatnějších jmen.
Když ztratíte pas, mění se vám periferní vidění.
Cesta se je snaží překřičet.
Nedostatek neplodí nic jiného. Jen hodně vody a nebe.
Modré čáry se oddaně prolínají. Voda je nepitná a nebe uzavřené.
U mety zapaluje boty. Hořící obuv úředně potvrzuje probíhající události.
Start dává přednost cíli, cesta utichá. Nehořlavé podrážky se něžně dotýkají půdy.
Uzavřená zóna
Každý den ráno se tu čas střetává s prostorem.
Obvazuje hraniční kámen červenou nití.
Následují nechtěně návštěvy, které si navzájem
padají do klína.
Odpoledne přichází menstruace, večer dějiny.
Všechny bytosti spí na holé zemi,
zatímco poskvrněné nebe hledá svou barvu.
Podpora integrace
1. Já
Cesta je dlouhá, člověk neví, co dělat s rukama.
Vkládám ukazováček doprostřed přesýpacích hodin.
Písek je přehřátý. Písek vaří čas.
2. Oni
Smutní kluci se v místním parku perou se vzduchem,
který dýchají.
Vzduch jim nadává do cizinců, prázdno je světlé.
Tady se můžete cítit bezpečně
Noc je panovačná, vévodí zahradě.
Nepotřebuje k tomu doklady. Vy už ano.
Všem jazykům chybějí koncovky.
Vašemu jazyku chybí špička.
Slovo svědčí proti slovu a dochází mu hlas.
V případě ohrožení netykejte těm, kteří vás ohrožují.
V případě ohrožení neoslovujte dav.
V případě ohrožení doporučujeme dívat se do očí
konkrétnímu člověku.
Z čistě dokumentačních důvodů potřebujeme vědět,
která vaše ruka je nejistá.
Kterou rukou podepisujete prázdný papír.
Ostatní posunky smějí být anonymní.
Hraniční kontrola
Obyvatel, který není občanem, je ohrožený druh.
Oční kontakt nedoporučujeme.
Pleteme si cíl s prostředkem, sval s jazykem.
Kámen, který tlačí v botě, je měkký jak chléb.
Ani chléb zde není pod ochranou.
O půlnoci má být čisto. Chránit.
Mám to v popisu práce. Má bejt čisto, sakra.
Vyslýchající a vyslýchaný jsou si podobni.
Koho? Co?
Policejní záznam nenapovídá slovesné vazby.
Jiný druh zvířete
Odkud jsi? Každý jsme z dělohy.
Nebo z matky, pokud je ti to takto příjemnější.
Jazyk do dělohy nesahá, vládne tam rytmus.
Ostatní živiny se mu podrobují.
Pak naše těla přebírá prostor. Prostor patří systému.
Křestní jména prosíme nepřekládat.
Ostatní druhy zvířat na ně pak neslyší.
Jméno dělohy nikdo nezná.
Chtěly bychom něco nahlásit, může se jednat o trestný čin
Je tu stejný čas. Odpouští a neví co. Nesmíš nahlížet do vlastního spisu.
Smíme vám tykat. Máš právo žádat přítomnost ženy, ale žádná tady není.
Za pochybení jednotlivce nejsme zodpovědní. On nejspíš taky ne.
Co jsi měla na sobě? Předem děkujeme za pochopení.
Opři se o zákon a chytej bezpečí. Zopakuj to ještě jednou, dvakrát.
Jsme bezpečný prostor s dobrou akustikou. Měla bys to cítit.
Ciť to. Cítíš to.
Nech nám po sobě ozvěnu.
Často se modlila, a nic se nedělo.
O bezbrannosti rozhodují znalci. Proč jste se nebránila?
Následky se v lesích neztrácejí, následky přeplavou řeku.
Řeka úplně ztuhla, když se jí dotkl.
Odpouští hlavně vítězům, i když sahají řece na hladinu.
Sahají mapě na hranice. Vítězkám už ne.
Vzduch je promlčený, důvěrnice přišla pozdě, hranice neví,
čí je.
CIZINKA V NEMOCNICI
Jste v Evropě, bude to dobrý
Oblékají se stejně, odmítají se líčit. Pohrávají si s prstýnkem.
Přeživší se baví s obětí. Obývají totéž tělo.
Mně se ani nechce o sebe pečovat, aspoň dokud nepřijde diagnóza.
Nenechá se vyšetřit. Neřekne mi, kde se zdržuje, v jakém přemýšlí jazyce a s kým mě sdílí. Dokud se nenechá vyslovit. Obrousit abecedou.
Návštěva ordinace trvá sedm minut, dvě hodiny v čekárně.
Hlavně o sebe pečujte a dopřejte si dostatek odpočinku.
Ozvěna odvrací zrak. Zdravotnický personál ji následuje.
Statistiky svačí.
Čekárna
Účinné látky pozbývají účinnosti.
Ano, chápete to správně,
operační výkon je zdarma, rehabilitace
už ne. A chodit s tlumočnicí.
Bytosti, které cítí bolest, zkoušejí
sílu svých imunitních systémů.
Pilulky opouštějí blistry.
Návrat není indikován.
Ostatní bytosti pravidelně vycházejí.
Nabízejí tlumení, mírnění, tišení.
Tlumočnice si počká za dveřmi.
Stéblo, kterého ses chytla, je jehla.
Zhoubný není synonymem slova invazivní,
to vás neučili? Slovosled pacientek určuje lékař.
Dětské oddělení
Nemocniční chodby ztrácejí nejdřív pořádek, pak souvislosti.
Ztrácejí se tu drobné předměty. V šuplících, v šanonech,
v překladu.
Jedno z tvých mláďat, pro které hledáš pomoc, je přízrak.
Nauč ho dýchat souhlásky. Odnauč ho jazyk svého dětství.
Ať zbyde jen masíčko.
Pooperační péče
Masíčko? Kam mizí odříznuté části těla?
Vyhazují to? Mohla byste se zeptat?
Kam prosím dáváte odstraněné mléčné žlázy?
Kam odstraněné bradavky?
A když se vyřízne jizva, co ji nahradí?
Vyrobí si tělo nevyšlapanou kůži?
Stanu se někým jiným, když mi dají cizí krev?
Abeceda jizev je nehostinná a v té důvěrné
nejde zapsat zaklínadla šumících přístrojů.
Diagnóza se mi snaží přetlačit ruku,
kterou každé ráno dávám na srdce.
Vstupní prohlídka
Hranici stáří definuje zákon.
Řekněte mi, ona má pojištění jako my?
Ano. I daně, i odvody, i tělo.
Krevní oběh obíhá ordinaci.
Jste dcera, nebo jste se ten jazyk naučila?
Nebo vnučka?
Mohla by paní nebo slečna tlumočnice
držet tady tu zkumavku?
Představuji si, jak by poliklinika vypadala,
kdyby ji hrálo divadlo utlačovaných.
Nedávno tu proběhla rekonstrukce
financovaná z evropských fondů.
Lokální anestezie
Tlumočnici prosíme, aby tady zůstala pro případ, že by nefungovalo umrtvení.
Osobní věci si odložte do skřínky. Má státní příslušnost vliv na práh bolesti?
Řekněte jí, že se nesmí ani o milimetr pohnout, to bychom
ji řízli do zdravé tkáně.
Celý zákrok můžete sledovat tady na obrazovce, promítá se
to přímo z mikroskopu.
Víte, je zbrusu nový, úplná špička, máme ho z Izraele.
Máme tu když tak i kapli, jen soukromí žádné.
Lékařskou zprávu dodáme ošetřujícímu lékaři do deseti dnů.
Pacientkám nic neposíláme, stejně to nepochopí.
*
Předchozí texty pocházejí z rukopisu s pracovním názvem Hlášení změn. Texty začaly vznikat v létě 2022. Tehdy jsem působila jako dobrovolnice na pražském hlavním nádraží. Pozorovala jsem vlídnou a upřímnou solidaritu i její lhostejnou absenci. V práci s lidmi se zkušeností uprchlictví jsem se našla a rozhodla jsem se, že ji chci dělat dál, jako své hlavní zaměstnání. Deset let od magisterských státnic jsem se tak zapsala do bakalářského studia sociální práce a v lednu 2023 jsem začala působit jako interkulturní pracovnice. Je to něco mezi tlumočnicí a průvodkyní reáliemi: zdravotnictvím, veřejnou správou, školstvím. Je to práce, ve které se přiblížíte spoustě lidských příběhů, někdy tragických, a taky spoustě systémových limitů.
A právě tyto limity pro mě byly podnětem k literárnímu zpracování pracovních témat. Možná proto, že zkušenosti migrantů a migrantek ještě intenzivněji poukazují na systémové problémy, se kterými se česká společnost dlouhodobě potýká, jako je vykořisťování na pracovišti, genderově podmíněné násilí, přetížené zdravotnictví a školství nebo podmínky na ubytovnách. Jak moc a jakým způsobem dopady těchto jevů ztěžuje jazyková bariéra a kulturní rozdíly? A co všechno z toho, na co jsme zvyklí, nemusí být pro cizince samozřejmé?
Osobní příběhy nechávám spíše stranou; nechávám je těm, kteří je prožili. Nechci z klientů a klientek dělat vypravěče ani postavy. Bylo by to kontroverzní nejen kvůli závazku mlčenlivosti, ale především kvůli důvěře, s níž mi dovolili do svých příběhů nahlédnout. Systém a jeho pravidla nejsou osobní, ale můžou se týkat toho nejsoukromějšího – a v případě migrantů a migrantek se to děje mnohem častěji než u většinové společnosti. Jaké to je, když musíte žádat o povolení k pobytu někde, kde se cítíte doma? A pokud nás tato otázka napadá, lze vůbec ještě rozlišit osobní a politické?
Proto jsem se rozhodla psát básně o úřadech, frontách, čekárnách, nemocnicích a přepážkách.
Zofia Bałdyga (nar. 1987) je básnířka a překladatelka. Narodila se ve Varšavě, žije v Praze. Vystudovala jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě. Překládá do polštiny současnou českou a slovenskou poezii. Sama tvoří polsky i česky. Loni jí v nakladatelství Fra vyšla sbírka Poslední cestopisy, kterou napsala v češtině a byla za ni nominována na cenu Magnesia Litera. V současnosti jako interkulturní pracovnice pomáhá cizincům pobývajícím v České republice.