Nestává se často, aby Čech na vlastní kůži pocítil, jaké je to, patřit k mašinerii, která od počátku novověku v zájmu nejosvícenější civilizace světa zaváděla na cizích kontinentech svá vlastní pravidla. Někteří z nás sice tuší, že člověk nemusí být přímo Angličan nebo Španěl či Portugalec, aby měl jako příslušník bohaté evropské kultury na koloniálním podniku svůj podíl – ale bývá to vědomí spíš nepřímé, tak nějak abstraktní.

Vlastně už to slovo „podíl“ je povážlivě ambivalentní. Každý, kdo někdy studoval historii cizí země, ví, že povinnou závěrečnou kapitolou česky psaných dějin různých států bývá výčet našich vzájemných styků. Historikové léta bádají v archivech, aby ukázali, kdo kdy a kam z českomoravské kotliny doputoval a co zajímavého tam dokázal. Jako příslušníci země na okraji „evropštější Evropy“ potřebujeme vědět, že naši předkové jen neleželi za pecí.

Například u příležitosti nedávného stého výročí navázání diplomatických vztahů mezi Československem a Brazílií vydal náš generální konzulát v São Paulu dvojjazyčnou, krásně vypravenou knížku Po stopách českých cestovatelů. Objevování Brazílie. Péčí editorky Věry Matysíkové se v ní mapuje náš konkrétní zájem o tuto dalekou zemi – jezuitským astronomem Valentinem Stanselem počínaje, Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem konče. A byl to skvělý nápad, protože i když se zmínění cestovatelé minimálně co do počtu nedají srovnávat s těmi z velkých evropských metropolí, jejich jména a osudy, dosud skryté za clonou češtiny, představují pro Brazilce skutečný objev. A my máme na oplátku jakousi legitimaci, že patříme k jednomu podstatnému tahu evropských dějin. Na tento „podíl“ jsme právem hrdí, protože geopolitická situace nám obvykle do karet příliš nehrála, a měl­-li se našinec podílet na dějích velkého světa, musel vyvinout značné úsilí a osvědčit mimořádné kvality.

Jenže to tak nemusí vidět všichni: z jiného pohledu se onen „podíl“ může jmenovat spoluvina. Tak to aspoň staví spisovatelka Micheliny Verunschk v románu O som do rugido da onça (Zvuk jaguářího řevu, 2021). Východiskem jsou jí mnichovské portréty dvou domorodých dětí, jež pojmenovala Iñe­-e a Juri (čti Žurí). Do dějin vešly jako Isabella Miranha a Johann Juri a neudělaly velké štěstí – oba zakrátko po svém příjezdu do Německa zemřeli, snad se nedokázali přizpůsobit místnímu podnebí. Jejich portréty na výstavě brasilian v São Paulu uviděla jistá Josefa a při pohledu do tváře Iñe­-e rozpoznala vlastní trauma: její prababičku „chytili lasem“, a jí proto v žilách koluje i trocha indiánské krve. Na základě této sebeidentifikace se její hněv, který do sebe pojme celou koloniální minulost, obrátí proti těm, kteří Iñe­-e a Juriho z Brazílie odvezli. Byli to němečtí přírodovědci Karl Friedrich Philipp von Martius a Johann Baptist von Spix. Oba odjeli za oceán v rámci čtrnáctihlavé vědecké expedice, která do Rio de Janeira doprovázela princeznu Marii Leopoldinu Habsbursko­-Lotrinskou, když ji její matka Marie Terezie provdala za portugalského korunního prince a budoucího brazilského císaře Petra I. Součástí téže výpravy byli i Češi Mikan, Pohl a Schott.

A tady se mé dvě loajality – loajalita vůči brazilské kultuře, které se učím rozumět celý svůj dospělý život, a loajalita vůči kultuře, kterou jsem od dětství utvářena – dostávají do střetu. Na jedné straně je Iñe­-e, kterou její otec, miraňský náčelník, věnoval darem druhé straně – Spixovi.

Indiánský svět byl přese všechno kulturní bohatství drsný: Miraňové byli proslulí tím, že prodávali bělochům zajaté nepřátele a někdy i své děti. Ten evropský na tom však nebyl o nic lépe: rouenští námořníci, kteří v 16. století vozili do Evropy dřevo sapanu ježatého, jímž se barvilo sukno, do Brazílie brali děti z normandských sirotčinců, nechávali je mezi Indiány a při dalších cestách je používali jako tlumočníky.

Když se nelidskost setká s nelidskostí, vznikne němota. Od chvíle, kdy Iñe­-e opustí svou vesnici, je zbavena schopnosti dorozumět se s ostatními. I když je nepravděpodobné, že by se byla během života se Spixem a Martiem a na německém dvoře Maxmiliána Bavorského nenaučila trochu německy, přinejmenším v románovém světě trpí neprodyšnou uzavřeností ve vlastní kultuře.

Její případ se však znepokojivě zrcadlí v němotě těch, kteří jsou nazýváni jejími „únosci“. Pravda, na rozdíl od domorodých dětí jsou padouši románu Spix a Martius dobře zdokumentované historické postavy, jejich brazilská rekonstrukce však tápe, protože jsou beznadějně zakleti do své němčiny – z hlediska dědiců latinské tradice barbarského jazyka par excellence.

Vím, že Spix a Martius byli cestovatelé, kteří se ohromeni relativitou různých kultur vydali z Evropy mapovat svět – a Spix na následky této cesty nedlouho po Iñe­-e zemřel. A vím i to, že Indiáni neměli s jejich vědeckým zápalem nic společného. Jedni se vydali zkoumat druhé, ale uchopili jenom vnějšek. Přes veškeré snahy jednotlivců se víc než pět set let odsuzujeme k vzájemné němotě. Může se to někdy změnit?

Autorka je portugalistka a překladatelka.