Doba, ve které jsem vyrůstala, problematiku feminismu v jeho společenském smyslu neřešila. Že máme rovná práva, se učilo v občanské nauce, že nemáme rovné šance ani povinnosti, byla každodenní realita. V radostné atmosféře šedesátých let 20. století se to probíralo spíš jen na úrovni kultury, politika měla jiné starosti a zájmy. Vystoupilo několik mimořádných osobností: Věra Chytilová a Ester Krumbachová, Jindřiška Smetanová (která ovšem psala útěšné povídky a fejetony), Eva Kantůr­ková. Všechny byly na delší či kratší dobu následnou normalizací umlčeny.

Problematika rovnoprávnosti byla populárně formulována knihami psychiatra a manželského poradce Miroslava Plzáka. Jeho vtipně napsané návody obsahovaly mnoho užitečného (nechme teď stranou jeho temnou stránku, totiž spolupráci s StB). Manželství odromantizovávaly a připomínaly jeho racionální základ v zachování rodu a majetku (rétoriku o rodině jako základní instituci socialistického zřízení nepoužíval). MUDr. Plzák, zakladatel linky důvěry a sítě manželských poraden, ve svých knihách pracoval s modelem středostavovského páru, v rozporu s realitou rodin za socialismu. Na konci života v rozhovorech přiznával, že se mu navzdory popularitě jeho knih a veřejných vystoupení i jeho odborným zkušenostem nepodařilo snížit počet rozvodů ani nacvičit se svými klienty v terapii méně toxickou komunikaci, než jaká je ničila. Podle mě i proto, že problematiku ukazoval jen na jednom typu rodiny – jen takové zřejmě vyhledávaly pomoc manželských poraden – a že ve své terapii prostě stranil mužům (říkal dokonce i takové nehoráznosti, jako je údajná geneticky zakotvená ženská nespokojenost s partnerem). Jeho přístup hovoří o manželství jako o zápasu („manželské judo“), nikoli jako o prostoru spolupráce. Není tedy divu, že jeho návody se stavem československých rodin nepohnuly a že se jeho knihy a televizní výstupy prostě obehrály.

Na přelomu tisíciletí měly úspěch knihy australské autorské dvojice Barbary a Allana Peaseových Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách (1998, česky 2000) a Proč muži lžou a ženy pláčou (1998, česky 2003). Autoři, uvádění jako experti na řeč těla, tvrdí, že jsme genderově odlišní nejen zjevem, ale i mozkem, a dokládají to rozdělením rolí ve společnosti doby kamenné (!). V těchto dodnes populárních publikacích už se neoperuje s prostorem manželství jako bojištěm, kde je třeba uplatňovat bojovou strategii a taktiku, zaměřují se spíš na to, jak se respektovat ve své odlišnosti. Na scénu se však dostává další dávka stereotypů, životní praxí neustále popíraných, v konverzaci obou pohlaví však stále používaných. Není to tak nevinné: zatímco mužské zírání do lednice, kde dotyčný nevidí máslo, celkem pobaví jako projev roztržitosti, ženská neschopnost orientovat se v mapě působí jako nedostatek inteligence. Vývody autorské dvojice jsou nepřípadné. Například argumentace v oblasti automobilismu nefunguje vůbec – zacházení s motorovými vozidly je koneckonců jeden z nejpřesvědčivějších důkazů, že tradiční tvrzení o mužských a ženských schopnostech jsou pouhé stereotypy (což je jeden z mála kladů automobilismu). V knize se vyskytují i absurdní pasáže: když se sejde domácí společnost, ženy prý klábosí u puštěné televize, zatímco muži, když už je televize puštěná, se na ni chtějí dívat. O existenci žádného dalšího genderu autor a autorka neuvažují. Nepíše o tom ani klinický psychiatr Plzák, ač se s tímto jevem musel ve své praxi setkávat. Podle jeho scénářů vznikly četné televizní komedie a také z australské, po všech koutech posbírané psychoanalýzy vzešla dramatizace, která je doposud uváděna na českých divadelních scénách.

Jedno takové jevištní zpracování jsem viděla na Jiráskově Hronově 2024. Inscenace souboru ŠAMU Štítina poctivě reprodukovala všechny genderové stereotypy, přivedla na scénu s živou kapelou i personifikované hormony testosteron a estrogen a bylo to neobyčejně dlouhé, nudné a zbytečné. I když – možná ne tak úplně. To zajímavé se stalo až na konci, kdy před aplaudující první řadou prošel průvod několika účastníků a účastnic festivalu amatérského divadla s rychle vyrobenými transparenty „Umím najít v ledničce máslo“, „Bez problémů zaparkuju“ nebo „Vím, kde je na mapě sever“. Demonstrující se pak postavili na náměstí před Jiráskovo divadlo a stáli tam, dokud nevyšli všichni diváci a po čase i účinkující. Protestující se jich ptali, jestli v jejich životech skutečně platí to, co hrají, a pokud ne (jako že ne), proč to z jeviště říkají? A oni odpovídali, že to přece mají v textu.

No právě. Pokud se bude psát, jak jsou ženy geneticky predisponované k chronické nespokojenosti, hádavosti, fintivosti, špatné orientaci nebo žvanění beze smyslu, a bude se to bezmyšlenkovitě číst a reprodukovat jako „vědecky podložená“ pravda, k rovnoprávnosti v každodenním životě nedojde.

V politice přitom ženy mohou svými přístupy – a dokonce i vlivem trvale udržované nedostatečné politické zkušenosti – narušit patriarchální shodu a vynutit si jiný styl jednání a témata. Nebude to vždycky věcné, inteligentní, ba ani pěkné na pohled. Je to vidět už teď. Neklaďme ale na ženy větší nároky než na muže.

Autorka je spisovatelka a publicistka.