Pára z varných konvic se vznáší nad Evropou… a v bělosti porcelánu tiše zvoní třísloviny. Naše všednost tuhne v glazované stěny a vaše stěny – jsou kluzké. Cítíme slunce nad Linglanem. Slyšíme kapky Tibetského deště. Dotýkáme se nebe nad Kagošimou a nespočtu hrubých rukou těch druhých – proletariátu čaje. Poznali jsme svět tak jako vaše hrdla, když procitala v hořkosti. Už svíjíte jazyky v ulitky oolongů? Tajíte své taninové úsměvy? Ano, i naše výdutě jsou nastřeleny barvou „tam“ a „tehdy“. Chápete?

Neberte nám naše zbraně, nemyjte nás! My, nádoby vašeho sprostého potěšení, my, do nichž cpete kila a kila čaje a proléváte litry a litry vody, my, kteří jsme bez ustání naléváni a vyléváni, manipulováni – my brojíme, chvějeme se na poličkách a ve skříňkách. Dost už bylo odstraňování tříslovinných povlaků, hnědých závojů vašich čajových choutek, dost už bylo surového dotyku ježatých houbiček na nádobí, dost už bylo odporných jarových vůní a mýdlových bublin. Dost bylo schnutí na odkapávači s podřadným nádobím – talíři, miskami, noži – jaká hrůza! Stvořili jste nás pro vaši potěchu, stvořili jste nás k vaší službě; uplácali a zotročili už na hrnčířském kruhu a v očistci pece.

Neberte nám naše zbraně; nechte nás in­krustovat vodním kamenem z vašich zanedbaných varných konvic, nechte nás halit se do obranných blán hořkých povlaků, které útočí na vaše zuby; nechte nás v zapomenutém čajovém listí vychovávat fungální spojence, které vás v nestřežené chvílí uvážou k oné místnosti… Sláva mikrobiálním spojencům; vaše smůla, že jste nás stvořili porézními; každý pór hlíny je inkubátor pro naše houbové vojsko, peroucí se za naše zájmy.

Čeho se tak bojíte? Co vás pohání k neustálému mytí a seškrabávání domnělé špíny? Co vám brání nahlédnout pod pokličku – máte strach z toho, co pod ní bují? Máte strach, že to není takové, jaké jste to chtěli? Že vám to kazí váš drahocenný archivní čaj, který přelétl půl světa Starého i Nového, jen aby naplnil vaše očekávání a byl vám servilně k službám? Nepřipadáte si směšní? Pijete fermentované čaje, plesnivé čaje, stařené čaje, a pak z nás drhnete jakékoli náznaky toho, co tvoří vaše pozlátko?

Sterilita, drezura vašich rukou, kodex čistoty – lepí se jak zaschlá jarová skvrna. Myslíte si snad, že ve výlevce to všechno končí? Kde je ta země temnoty, pláče a skřípění zubů? Kde leží ty nedotknutelné hranice? Kam mizí naše paměti – paměti vypitých šálků? Vaší vinou vyhasla naše svědectví – ne, nechcete slyšet. Vytřeli jste Tibetské deště do poslední kapky. Odlesky Cejlonského slunce jste vyměnili za přízraky úsporných žárovek. Má snad sběrač čajových lístků příliš drsné prsty? Ne. Jeho prsty jsou příliš lidské. Už chápete?

Jsme vaše stvoření! Uhnětli jste nás z hlíny. Doušek po doušku nás tvoříte k obrazu svému a váš obraz je jak mapa cizího města. Křivolaké tvary, podhoubí, rezavé křižovatky časů a míst, neznámé osudy opevněné v šancích vodního kamene. A co na to člověk? Už pozvedá Panzerfaust, svou kuchyňskou štětku…

Z polic čajoven a domovů se chvějeme, křičíme: Zahoďte houbičky, zahoďte jar! Všechno, co použijete, bude použito proti vám.