Jaký to je,

žít v Ústí nad Labem?

Ptají se mě s hrůzou v očích

životem nepolíbení

a drsným severem neošlehaní

jedinci.

Je to skvělý!

Miluju to tam!

Fakt.

Miluju, že Ústí je jako instagram.

Bez ohledu na to,

jak blbě se tam venku ukážu,

vždycky mi někdo hodí srdíčko.

Třeba bezdomovec s krycím jménem Láďa.

V ruce pivíčko, užívá si sluníčko.

Já procházím kolem v šatech,

ve kterých se úplně necítím.

„To jsou kozy!“ slyším.

Tím okamžikem stává se ze mě

sebevědomá žena hrdě nosící

svoje šaty špatně padnoucí,

protože bezdomovec Láďa

mi dal lajk!

Miluju, že se lidé v Ústí

nebojí chodit na terapii

a sdílet svoje spirituální zážitky.

Jdu po hlaváku,

je tak půl pátý,

slyším:

„Tohle je moje ego, pičo!“

Někdo by se možná bál

toho, jak tam ten nahej chlap stál

a z plných plic řval.

Já mu ale zatleskala.

Protože, přiznejme si to,

kdo z nás dokáže opravdu najít svoje ego?

Ten týpek na tom byl líp než my všichni

dohromady.

Miluju, že Ústí je takové familiární.

Už od mých deseti na mě pravidelně

někdo volá:

„Hej ty, gadženo, nemáš cígo?“

Miluju, že se tam NIKDY

nebojím večer vyjít ven sama.

Vždycky jde nějaký laskavý muž kousek

za mnou.

To abych se cítila v bezpečí,

když jdu tak sama tou hustou

a nepříjemnou tmou.

Sarkasmus pohlcuje moje tělo.

Jako inkoust na něm tvoří skvrny,

vytváří masku, která v převlečení za pravdu

ochraňuje moji zraněnou duši.

Naplněnou

vztekem,

bolestí,

strachem,

křivdou,

nenávistí.

Však záhy skrze všechny ty upřímné pohledy

jež chtějí vidět, kdo doopravdy jsem,

maska, jež lží je pouhou,

rozpíjí se

a vyjevuje pravdu.

Pravda je, že mě na základce šikanovali:

„Budeme tě šikanovat, dokud nechcípneš!“

jako slib mi do hlavy vštěpovali.

Pravda je, že se mě naši báli pouštět ven,

protože den co den nacházeli jsme v okolí

použité injekční stříkačky.

Pravda je, že jsem se od Ústí

pokoušela utéct co nejdál.

Nenáviděla jsem Ústí

a nechtěla jsem s ním být spojovaná.

Jako stigma jsem ho chtěla vyrvat

ze své minulosti

a začít někde hodně daleko s čistým štítem.

Protože pravda je,

že mi dodnes píšou kluci ze základky,

že mě vždycky tajně milovali a že mě

chtějí zpátky,

a následně mi od jejich žen chodí

výhružné řádky,

že mi ze života v Ústí udělají peklo.

Jaký to je, žít v Ústí?

Na hovno.

A lhala bych, kdybych tvrdila něco jiného.

Taky bych ale lhala, kdybych tvrdila,

že Ústí není přesně jako já.

Má v sobě temnotu, která ho pohlcuje,

přesně jako já.

Má v sobě světlo a naději,

která se z té tmy rodí,

přesně jako já.

Je bílým plátnem, které není bez poskvrny,

přesně jako já.

Je tam ale dost bílé plochy

na přepsání celého příběhu.

Ústí je přesně jako já.

Ústí jsem já.

Miluju, že si tam na nic nemusím hrát.

Miluju tu progresivní, experimentální

kulturu a umění,

které se nebojí říkat nepříjemné věci na rovinu

a zpracovávat témata, která jsou tabu.

Miluju, že jsou tam lidi, kteří přemýšlejí jinak.

Miluju, že tam konečně máme Luxor.

Miluju tu přírodu kolem.

Miluju, že tam jsou stále ještě lidi,

kteří to s Ústím nevzdali.

Pravda je, že miluju Ústí,

i když jsem ho roky nenáviděla.

Protože teď vidím nejenom strach,

ale taky všechny ty lidi, který to tam,

stejně jako já,

neměli jednoduchý.

Vidím vás,

kdo mi dáváte naději,

protože už jenom to,

že jste tenhle manifest dočetli až sem,

znamená,

že vám příběh holky z Ústí není úplně

ukradenej.

Tyhle řádky píšu za sebe.

Jmenuju se Šarlota Šťástková,

v dětství mi říkali Lotka,

narodila jsem se v Ústí nad Labem

a měla jsem tam fakt těžký dětství.

Teď je ze mě dospělá žena a umělkyně,

a pořád to tam nemám úplně jednoduchý.

Už ale nebudu utíkat a schovávat se.

A jaký je váš

životní příběh?