Na první pohled by se mohlo zdát, že architektura jakožto fyzická tvorba nemá s lidskými právy nic společného. Když si ale uvědomíme, jak velký vliv má na každodenní život, dospějeme naopak k závěru, že je přímo vyjádřením lidských práv: podoba zástavby může podpořit spravedlivé podmínky pro všechny, nebo naopak vést k segregaci. Architektura je tak ve své podstatě politická.

Základem přemýšlení o lidských právech je předpoklad, že všichni lidé bez rozdílu by měli žít důstojně. Mezi třicítkou deklarovaných lidských práv najdeme mimo jiné i dnes tolik diskutované právo na bydlení, ale také další práva, která souvisí s prostorem: právo na shromažďování a vyjádření, právo na ochranu před diskriminací, právo přístupu ke kulturnímu bohatství či právo pohybu.

Případy, kdy architektura uvedená práva podporuje, nebo naopak potlačuje, reflektujeme v rámci aktivit spolku Architekti bez hranic: prostřednictvím dokumentárního cyklu Architektura soužití, v aktivitách v sociálně vyloučených lokalitách nebo při vzdělávacích procházkách po příkladech takzvané nepřátelské architektury.

Příklad Bedřiška

Když před pěti lety začal ve spolupráci s Artyčok.TV vznikat dokumentární cyklus Architektura soužití, bylo jeho cílem prezentovat inspirativní projekty, v nichž se místní komunity navzdory nesnázím snaží vytvořit podmínky pro důstojný život. V aktivismu a boji za základní lidská práva přitom vedle zápalu komunit hrají podstatnou roli také architekti či umělci, kteří jim pomáhají artikulovat příčiny potíží i záměry.

Úvodní díl například divákům přiblížil ostravskou kolonii Bedřiška, která má pestrou skladbu obyvatel – romská komunita zde žije spolu s majoritní částí společnosti. Na první pohled romantické místo v širším centru, sestávající z nájemních rodinných domů obklopených zahradami, dostalo v minulých letech označení sociálně vyloučené lokality, když do původně hornické kolonie začal městský obvod sestěhovávat „nepřizpůsobivé“ obyvatele. V místě se následně zvýšila kriminalita, a tím pádem i nespokojenost zdejších usedlíků s jejich širším domovem. Po jednom z incidentů se místní komunita rozhodla jednat. Lidé se spojili a společně začali kultivovat své okolí i vzájemné soužití.

Větší problém se objevil, když si vedení městského obvodu uvědomilo, že se jedná o lukrativní lokalitu, a začalo podnikat kroky k tomu, aby místní nájemníky postupně z jejich domovů vymístilo. Cílem bylo prodat pozemky developerovi, který by zde údajně vybudoval „byty pro rodiny s dětmi“. Ty ovšem už nyní na Bedřišce žijí – jen vydělávají méně peněz. Ale kdo jiný by měl garantovat bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel než veřejný sektor?

Vedle prohlášení, že technický stav domů si žádá jejich zbourání, následovaly i nezákonné krátkodobé nájemní smlouvy. Nátlak městského obvodu na místní obyvatele a nejistota, ve které se nacházeli, vedla mnohé starousedlíky k hledání stabilnějšího domova. Naštěstí se do lokálního dění vložil primátor Ostravy Tomáš Macura a podařilo se zpracovat architektonickou studii, která zachovala většinu stávajícího bytového fondu a citlivě, s ohledem na ducha místa, lokalitu zahustila o další bytové jednotky. Zatím jsou však plány jen na papíře a komunita i navzdory snahám místních oslabuje.

Vyloučené lokality

Nejen architektura, ale také urbanismus může negativně zesilovat sociální a ekonomické rozdíly ve společnosti. Typicky se jedná o oddělování lokalit pro bydlení vyšších tříd (gated communities) a naopak čtvrtí pro nízkopříjmové a chudé skupiny (sociálně vyloučené lokality). Oboje městům škodí: první případ vytváří klamnou představu „bezpečného ráje“, druhý vede k omezení práv neprivilegovaných.

V sociálně vyloučených lokalitách je zásadním tématem veřejný prostor, a to zejména z hlediska jeho důležitosti pro utváření a budování komunit. Problémem je jeho postupná devalvace, ať už z důvodu nedostatku financí, zanedbávané údržby nebo omezování aktivit a života v těchto oblastech. Příkladem může být postupné odstraňování mobiliáře, degradace zeleně nebo různé formy vnější kontroly, jakou je instalace kamerového systému, ale také vyhlášky zaměřené proti „vysedávání“ na veřejných prostranstvích, které byly v několika severočeských městech vydány s cílem zabránit lidem v sezení na schodech a zídkách. Naopak lavičky byly například na sídlišti Chanov v Mostě dlouhodobě odstraňovány z veřejného prostoru. Vyhlášky nakonec zrušil Ústavní soud.

V Česku je sociální vyloučení často spjato s panelovými sídlišti, kde veřejný prostor čelí specifickým problémům. Veřejná prostranství mezi panelovými domy jsou rozlehlá a složitě udržovatelná, často jim chybí pomyslné centrum a místo, s nímž by se lidé identifikovali. Mnohá sídliště byla navíc budována na okrajích měst, jako je tomu v případě Mostu nebo Litvínova. Předností byla blízkost přírody, ale rychle se ukázalo, že zde chybějí dostupné služby a pracovní příležitosti a že odtržení od zbytku města znamená faktickou izolaci obyvatel. Už samotný urbanistický návrh města totiž ovlivňuje dostupnost veřejné vybavenosti, služeb a pracovních příležitostí. Izolace určitých oblastí, a tím pádem i skupin obyvatelstva, přitom vede k prohlubování sociálních rozdílů a vzrůstajícímu napětí. V tomto smyslu může architektura fungovat jako prostředek segregace. Ta může mít různé formy, od prostorového oddělování určitých komunit až po vytváření prostředí, která jsou pro některé lidi nepohodlná nebo přímo nepřístupná.

Příkladem jsou severočeská sídliště Chanov v Mostě a Janov v Litvínově. Na obou místech jsme ve spolupráci s místní komunitou organizovali workshopy zaměřené na veřejný prostor a participaci obyvatel při jeho úpravách. Cílem bylo zejména zmapování potřeb místních a také nedostatků, které vnímají ve veřejném prostoru. V rámci několikadenních setkání proběhla řada debat nad mapou, která byla umístěna do veřejného prostoru sídliště. Na základě podnětů obyvatel jsme pak vymezili stěžejní témata pro budoucí intervence. Součástí workshopů byla také výstavba jednoduchých laviček, na které spolupracovali členové místního spolku, ale i dobrovolníci. Jednalo se o iniciační projekt předjímající možné úpravy prostředí.

Diskusi a společnou tvorbu vnímáme jako klíčovou část spolupráce. Společná aktivita má nejen praktický význam, ale i silný symbolický rozměr – umožňuje lidem z vyloučených lokalit podílet se na rozhodování o podobě svého okolí a posílit hlas komunit v celospolečenské debatě. Základním kamenem je však fungující komunita. Například v Chanově funguje spolek Aver Roma, který pořádá a zajišťuje aktivity zejména pro děti. Na sídlišti Janov zase spolek MY Litvínov v čele s Petrem Globočníkem pečuje o vilu Libuši, jež slouží jako komunitní centrum.

I když je řešení „zdola“ mimořádně důležité, nemělo by být považováno za jediný efektivní nástroj. Je nezbytné, aby tyto iniciativy provázely systémové změny a aktivní účast městských a státních institucí, které by měly být připraveny podporovat a realizovat změny vycházející z potřeb místních komunit.

Nepřátelská architektura

Právo na ochranu před diskriminací se týká i návrhů veřejných prostranství. Pokud v nich figurují prvky takzvané nepřátelské architektury, je zřejmé, že nejsou určeny pro pobyt všech. Mezi takové prvky patří nástrahy proti sezení nebo ležení na vybraných místech, například různé hroty na zídkách nebo přepážky na lavičkách. Může se ale jednat také o latentní formy nepřátelské architektury, kdy z veřejného prostoru mizí lavičky. Tato „opatření“ jsou obvykle namířena proti lidem bez domova s cílem vytlačit je z veřejného prostoru. Nejenže tento přístup bezdomovectví neřeší, ale odporuje i základní definici veřejného prostoru, tedy jeho přístupnosti všem. I proto je zásadní, aby architekti, urbanisté, městští plánovači a další aktéři, kteří se podílejí na utváření měst, pochopili svou společenskou odpovědnost.

Vzrůstající počet obyvatel, postupující urbanizace společnosti a zejména tři současné krize – klimatická, ekonomická a krize bydlení – budou klást na města stále vyšší nároky. Záleží na architektech a architektkách i na celé společnosti, jestli těmto tlakům odoláme. Města by neměla vytvářet bariéry, ale naopak prostředí, kde mohou být spokojeni všichni občané: takové, které podporuje lidská práva.

Autorky jsou členky spolku Architekti bez hranic.