Chlápek natírá zábradlí mostu. Přesněji řečeno: ocelové zábradlí podél cyklostezek vedoucích přes most. Vlastně jsou to dva mosty, Amsterdamský a Schellingwoudenský, které na sebe navazují a překlenují vodní plochu IJe.

Chlápek začne na straně od města, u vjezdu na Amsterdamský most, vpravo, po směru provozu.

Příčky, opěrky, vodorovné trámy – všechno dostane novou vrstvu nátěru.

Vytrvale natírá, pomalu po mostě nahoru, pomalu z mostu dolů, podél zatáčky u výjezdu z mostu. Když dojde na konec, odtlačí vozík s lakýrnickými potřebami přes Zeeburgský ostrov a začne se zábradlím u vjezdu na Schellingwoudenský most, pomalu po mostě nahoru, pomalu z mostu dolů, až se dostane na konec dlouhého výjezdu do čtvrti Amsterdam­-sever.

V tom bodě překročí vozovku a začne natírat na protější straně, zase po dvou mostech, zpátky k městu.

Než dokončí i tu stranu, uplyne tolik času, že může začít znovu. A tak přejde na protější cyklostezku a začne znovu.

Tak pokračuje rok za rokem.

Dostává za to zaplaceno, je to jeho zaměstnání. Domluvilo se to už před lety. Nedokončil studia (filosofii, kdo taky v osmdesátých letech takový obor dokončil), stal se z něj nezaměstnaný a zůstal jím, dokud ho městský úřad nepřiřadil k odboru pro údržbu mostů a plavebních propustí. Když tam pracoval pár let, řekli mu, že člověk ze Schellingwoudenských mostů jde do důchodu, tak jestli nechce nastoupit na jeho místo.

Vzpomněl si, že za studií, když ještě vyrážel na dlouhé cyklistické výlety, na těch mostech vídal chlapíka, jak natírá zábradlí podél cyklostezek. Připadalo mu to tehdy jako ta nejvíc uklidňující práce na světě, ale jako zaměstnanec odboru si na toho člověka nikdy nevzpomněl a nikdy o něm neslyšel. Ukázalo se, že údržba zábradlí podél cyklostezek na obou mostech je přesně vypočítaná na tempo jednoho chlápka s pracovním úvazkem 3,5 dne týdně.

Rovnou to přijal. Věděl, proč si vzpomněli právě na něj, byl samotář, neudržoval moc styky s kolegy ani s kýmkoliv jiným.

A tak začal s tím pomalým, věčně trvajícím pohybem sem a tam, rok po roce.

Často vídá stejné lidi. Míjejí ho cestou do práce a z práce, sviští kolem něj na sportovních kolech, běhají, chodí na procházku. Po čase poznává jednotlivce i vzorce jejich chování. Někteří sestoupí z kola nebo se zastaví na kus řeči. On o to nestojí. „Asi jste si říkal, že jste mě už pár týdnů neviděl, ale byl jsem nemocný, ležel jsem…“ Jen pokyvuje hlavou a doufá, že to přestane samo od sebe.

Na konci dne tlačí vozík s lakýrnickými potřebami domů. Bydlí nedaleko jižní strany mostu, v Indonéské čtvrti, v malém bytě nacpaném knihami. Večer sedává v křesle pod lampou a čte romány a povídky. Hlavně to musí být vymyšlené.

Občas se zastaví některý známý z dřívějška. Třeba někdo, s kým studoval filosofii. Pamatuje si ještě některé přezdívky spolužáků z ročníku, Culík, Hladovkář, Papež. Ale nikoho už nezná, za celá léta se už s nikým nesešel. Když studoval, taky vlastně nikoho neznal.

U místa, kde zrovna natíral, nedávno najednou zastavil autobus sedmatřicítka. Dveře se otevřely a řidička, malá baculka, se s rukama na volantu vyklonila do strany a upřeně se na něj zadívala.

K vlastnímu překvapení ji hned poznal, byl to Culík.

„Hollander!“ zvolala. „Rob Hollander! Že jo?“

Přikývl.

Něco křikla, nerozuměl co. Dveře se zavřely a autobus jel dál.

Od Culíka jednou dostal pěstí do břicha.

Od té doby, když jela kolem sedmatřicítka, zvedl hlavu, ale její siluetu za volantem už nezahlédl. Třeba si cestující stěžovali nebo existuje nějaká centrála, kde monitorují veškerý pohyb autobusů, a když tam viděli, že bez důvodu zastavila uprostřed jednoho ze Schellingwoudenských mostů, dostala výpověď.

Noviny si ho taky umějí najít. Před lety se u něj zastavil novinář z amsterdamského deníku Het Parool. O pár dní později mu příslušné vydání doručili do schránky. Rozhovor byl v příloze. „Muž, co natírá most.“ Od té doby ho kolemjdoucí zdraví častěji, protože v článku se uvádělo jeho jméno.

Což o to, proti novinářům nic nemá, sám uvažoval o tom, že by se dal na novinařinu, vždyť kolik novin a týdeníků dřív četl, aby byl v obraze, aby se někam zařadil. Bývalo by se to mohlo stát, bylo víc lidí, kteří přerušili studia a skončili u novinařiny.

Někdy si říká, co se s jeho spolužáky asi stalo. Z jedné je tedy řidička autobusu. Ale co ti ostatní? Pokud se vůbec některý z nich stal novinářem, nepustil se dosud – pokud on ví – do článku, který se přitom nabízí, totiž o životech spolužáků z ročníku v uplynulých desetiletích.

Měsíc po tom, co vyšel ten rozhovor v Het Parool, přišla na most novinářka z deníku Tubantia, novin, které čtou v jeho rodném kraji. Objevila ho prostřednictvím článku v Het Parool. To bylo něco jiného, bylo mu to bližší. Chtěla s ním mluvit o něčem, co označovala jako „rijssenská odplata“.

„Přece vás tenkrát vyšetřili, ne? A nic nezjistili.“

Beze slova pokračoval v natírání. Opravdu nevedl na mostě ordinační hodiny každý den.

„Proč jde osmiletý kluk sám do tmavého lesa? Mluvila jsem s Gertjanem Aalderinkem a Gert­janem Baanem, ti přece chodili s vámi do stejné třídy? Viděli, jak jdete do lesa, sami si prý netroufali.“

Ještě jednou namočil štětku do barvy.

„Vy už si nic z toho nepamatujete?“

Tu otázku neměla položit. Teď jí mohl odpovědět, že už si skutečně nic z toho nepamatuje, vždyť kolik mi bylo, no právě, sama jste to řekla, osm, devět, je to dávno.

Pamatuje si všechno.

Proto čte, co mu jen přijde pod ruku, hlavně to musí být vymyšlené.

On sám je příběh. Se začátkem a koncem.

Nejdřív ten začátek.

PĚT POKUSŮ DOPRAVIT JUDr. G. B. J. HILTERMANNA DOMŮ

X*

A začneme tady. Rijssen v sedmdesátkách, nedělní odpoledne.

Nedělní odpoledne v Rijssenu v sedmdesátých letech, ve věřící rodině, proboha.

Ta odpoledne nebrala konce. A přitom se rozjížděla tak zvolna. Nejdřív ráno bohoslužba, pak kafe, po kafi teplý oběd – než bylo zase všechno poklizené, nádobí umyté a uložené na místo, byly kolikrát tři hodiny. Ale přesto odpoledne nebrala konce.

Nepovíš nic o JUDr. G. B. J. Hiltermannovi, co každé nedělní odpoledne probíral poměry ve světě, tím svým podivným hlasem, co ti vždycky připomínal maštěné brambory? A jak jste vy dva, ty s matkou, museli být zticha, protože otec chtěl poslouchat?

Ne, do prdele s JUDr. G. B. J. Hiltermannem. Takový příběh to není, s ironickou nostalgií a tak.

Vlastně když jsem se od rodičů odstěhoval a bydlel v Amsterdamu, vždycky když jsem mířil do ústřední knihovny, míjel jsem Hiltermannův dům na Prinsengrachtu. Bylo to začátkem osmdesátek, kolik mi tak mohlo být, devatenáct, dvacet. Hiltermann tehdy obýval majestátní dům na kanále, který stál v řadě skoro stejných majestátních domů. Kamenný schůdek, na tmavě zelených dveřích – později jsem se dozvěděl, že se té barvě říká grachtová zeleň – se vyjímalo jeho jméno vyvedené bílým zdobným písmem se samými kudrlinkami. Hiltermann. Bez iniciál křestních jmen, bez titulu. Z ulice se dal za oknem prvního patra zahlédnout akorát tak kraj impozantního psacího stolu. Nikdy za ním neseděl. Aspoň ne, když jsem šel kolem.

A že jsem tam chodíval často, v té době jsem neměl na práci nic moc jiného, knihovna byla přístav, útočiště, kde jsem nikdy nenašel to, co jsem hledal. Přesto ta kniha, co na mě celý ten čas čekala, tam někde musela stát na poličce. Ještě jsem nevěděl, že útočištěm je celá ta budova, že o tu jde, že jsem útočiště našel už ve chvíli, kdy jsem vešel do knihovny a zamířil ke schodišti, kolem skřínek a záchodů, kde to vždycky bylo cítit lejnem a čisticími prostředky – jeden pach nikdy nedokázal vymazat druhý, jako by vycházely ze stejného rozprašovače.

Vedle schodiště byl vchod do čítárny, tehdy se tam ještě smělo kouřit a já jsem si tam chodíval číst týdeníky; když jsem narazil na něco, co mě zaujalo, zapsal jsem si to do notýsku. Budova pocházela ze sedmdesátek, samý holý beton a kobercové čtverce. Tehdy mi to připadalo nudné, ale dodatečně se mi to líbí. Dneska je tam drahý hotel a uvnitř se asi všechno změnilo, natož aby se tam ještě smělo kouřit.

Když jsem se vracíval z knihovny domů, jistě jsem taky chodil kolem G. B. J. Hiltermanna, ale z toho si nepamatuju nic, jako by ten dům na kanále existoval jen cestou tam, jako bych se nikdy nevrátil a byl pořád ještě v knihovně, jako bych – a teď jsem se zajíkl, vždyť já si nevzpomínám na žádnou pěší cestu zpátky, ani na jednu –, jako bych tam vždycky zůstal, pokaždé když jsem tam došel, a jako bych zaplňoval celou knihovnu, ještě teď, kdy je tam hotel.

Když jsem tedy míjel jeho dům, nikdy jsem G. B. J. Hiltermanna neviděl; kancelářská židle za impozantním psacím stolem byla vždycky prázdná. Z té židle měl jistě nádherný výhled na kanál, proto tam možná nesedával, výhled by ho příliš odváděl od práce.

Ale přestože jsem ho nikdy neviděl, vzpomínal jsem pokaždé, když jsem dům míjel, na ta nedělní odpoledne v sedmdesátých letech, kdy otec poslouchal rozhlas, nejdřív zprávy, pak Hiltermanna a jeho Poměry ve světě. Během deseti minut před námi defiloval celý svět, samá jména, která padla už ve zprávách – prezident Nixon, Moše Dajan, Biafra, Bangladéš, Leonid Brežněv, kancléř Brandt, Le Duc Tho, Henry Kissinger. Veškerý vývoj, všechna stará i nová ohniska, to všechno jedno po druhém probíral muž, který věděl, jak se věci mají, a nijak se tím před posluchači netajil, a to tím svým typickým hlasem: spěšným i důstojným, rezonujícím v hloubce a zároveň vybíhajícím do výšky, a všemi těmi protiklady trochu ochraptělým.

Otec na zelené kožené pohovce v slunečním světle, bylo to vrcholné období takzvaných prosluněných obývacích pokojů s velkými okny v průčelí i vzadu, i já jsem seděl na slunci, v jednom z křesel tvořících s pohovkou soupravu, tehdy ještě svítilo slunce dovnitř, kdy s tím přestalo, samozřejmě nikdy, vždyť já vím, bydlel jsem v bytech, kam slunce nepronikalo, to je to, a taky jsem teď větší, pro slunce je obtížnější obsáhnout najednou celé mé tělo; vlastně ne, tím to nebude, nevím, čím to je, zkrátka mi už nikdy nebývá tak teplo jako dřív.

„Pssst!“ okřikl nás otec, když jsme promluvili do Hiltermannova proslovu, sykal nečekaně vztekle, jako by to, co slyší, bylo životně důležité, jako by JUDr. G. B. J. Hiltermann byl jediný, kdo mu může říct, jak na tom svět je, a přitom četl každý den dvoje noviny, křesťanský deník Trouw a přísně evangelický Reformatorisch Dagblad.

Učil na měšťance dějepis, tak je logické, že chtěl sledovat zprávy ze světa, ale poslouchat rozhlas v neděli nebylo samozřejmé, mnozí lidé z naší církve v den Páně rozhlas nepouštěli, někteří ani neměli rádio. Otec měl volnější zvyklosti, nebyli jsme vždycky pobožní, tedy já ano, ale rodiče ne, než se ze západní části země přestěhovali do Rijssenu, vedli světský život a zvyku poslouchat v neděli rádio se nikdy nevzdali.

To jsem tedy viděl před sebou, když jsem v osmdesátkách jako dvacetiletý chodil kolem Hiltermannova domu: interiér toho prosluněného obýváku ve Van Opstallstraat v Rijssenu, kde rodiče tou dobou už nebydleli, a to jsem tehdy slyšel: zvláštní, důvěrně známý Hiltermannův hlas, otcovo pssst, a všechna ta jména, Watergate, Golda Meirová, Anvar as­-Sádát.

Na tom, že jsem pravidelně chodil kolem jeho domu, nebylo nic velkolepého, spíš jsem to mohl mimochodem prohodit před otcem, když jsem přijel k rodičům. „Vždycky když jdu do knihovny, míjím dům JUDr. G. B. J. Hil­termanna.“

Proč říká dospělý člověk otci takové věci? Aby upevnil vztah, aby mu udělal radost; aby se propojil s otcovým světem.

„Hiltermann!“ na to otec. „Je to pěkný dům? Stává někdy u okna?“

Ne, nikdy, jak už bylo řečeno.

Jednou jsem ho potkal na ulici, ale to bylo mnohem později, tak asi v polovině nebo koncem devadesátých let, když už jeho kariéra skončila. Vlastně jsem ho neviděl na ulici, ale na mostě – na mostě přes Amstel u hotelu Amstel, mám dojem, že se ten most jmenuje Hogesluis, ano, je to tak, Hogesluis, dohledal jsem si to, navrhl ho Willem Springer v pařížském stylu, s deseti oblouky.

Bylo holé šedé odpoledne, mířil jsem domů, přicházel jsem od náměstí Frederiksplein. Vracel jsem se z knihovny na Prinsengrachtu? Ano, dejme tomu, že ano, ať si můžu říct, že si pamatuju aspoň jednu cestu z knihovny domů.

Bydlel jsem tehdy poblíž Czaar Peterstraat. Stačilo přejít Amstel po mostě Hogesluis a pak to vzít Sarphatistraat. Šel jsem pěšky, všechno jsem v té době obcházel po svých, chodil jsem rád, kolo člověku obvykle vzápětí ukradli. Sarphatistraat snad není nejkrásnější ulice v Evropě, ale příjemně se po ní chodí, je to široká ulice s výstavnými domy a dostatkem stínu. V polovině cesty bylo náměstíčko s bránou Muiderpoort, následovala dlouhá nízká kasárna z napoleonských dob, později je přestavěli na byty. A to už jsem byl skoro doma. Na protějším břehu vykukovala přes vodu zoologická zahrada Artis, někdy se ozývalo štěkání lachtanů. Na konci Sarphatistraat, těsně před křižovatkou s větrným mlýnem De Gooyer, byl Albert, kam jsem chodíval na nákup.

Ale tak daleko jsem ještě nedošel, přecházel jsem po mostě Hogesluis a mířil k hotelu Amstel. JUDr. G. B. J. Hiltermann stál v polovině mostu, zády k pískovcové balustrádě. Za ním šedé nebe, kalná voda Amstelu, bíle natřené dřevo propustí u divadla Carré. Vypadal staře, ještě víc než dřív, ale poznal jsem ho hned podle impozantní hlavy, která vždycky připomínala bramboru. Jako dítě jsem tu asociaci s bramborami taky měl, maštěné brambory, ale vlastně to nebylo možné, tehdy jsem vůbec nevěděl, jak Hiltermann vypadá, to až později, když vystupoval i v televizi; že jsem si ho spojoval s maštěnými bramborami, bude tím, že ve chvíli, kdy G. B. J. spustil svůj výklad událostí ve světě, matka vařila nebo se k tomu právě chystala. I když je samozřejmě možné i to, že v televizním magazínu evangelického vysílání, jak že se ten plátek jmenoval, už vím, Vize, někdy byla jeho fotka.

Vyprávím asi trochu rozvláčně, šlo by to mnohem stručněji, musím to ale dobře vyložit, protože za chvíli začne ta patálie se strojem času, tak abyste to mohli sledovat.

JUDr. G. B. J. Hiltermann stál v polovině mostu, s tou svou hlavou, ale bez pátravého pohledu, který k němu patřil. Zkoumavě se rozhlížel, totiž ne, zkoumavě nahlížel do vlastního nitra, bezelstně, zneklidněně, pohledem toho, kdo už věci tak úplně nechápe. Měl župan a na bosých nohou kostkované bačkory. Nad bačkorami vykukoval okraj modrobíle proužkovaných nohavic od pyžama. Vypadal jako člověk, který si brzy ráno, než překape ranní káva, došel dolů do schránky pro noviny.

Až na to, že jeho měšťanský dům se nacházel na kanále o pár kilometrů dál. Jako by se za ním zaklaply domovní dveře a on se tím bouchnutím ocitl na jiném místě. Hledal vysvětlení, řešení, výklad.

Podíval se na mě, naše pohledy se setkaly, ale nenavázaly kontakt, jako bych vlastně neexistoval. Vím, kterého dne to bylo, 13. listopadu 1998, mám to v deníku, tehdy jsem si ho ještě psal.

Hiltermann v bačkorách na Hogesluisu.

To bylo všechno, nic o studu, který jsem jistě cítil. Nebo se vyvinul až pomalu, v následujících dnech, při příštích příležitostech, kdy jsem přecházel po Hogesluisu?

Měl jsem ho oslovit, měl jsem se ho zeptat, jestli se mu něco nestalo. Měl jsem ho dovést domů, kdyby to bylo nutné, vždyť jsem koneckonců věděl, kde bydlí. Měl jsem být ochotný dovést ho domů, kdyby to bylo nutné.

Místo toho jsem šel dál.

Z nizozemského originálu Ik kom hier nog op terug (Atlas Contact, Amsterdam 2023) vybrala a přeložila Magda de Bruin Hüblová.