1

Namočí žínku v lavoru s vlažnou vodou, otře s ní obličej, stáhne prostěradlo, stáhne spodek pyžama, otře žínkou mrtvé pohlaví mého otce, prostěradlo přetáhne k pasu, požádá mě o košili, já se otočím ke skříni, vyndám košili a položím ji na postel, ona vezme otce za ramena, snaží se mu svléct vrchní díl pyžama, paže nechtějí od těla, pachtí se s tím, vidím, jak se s tím pachtí, skloním se, no tak, skloň se, chytnu studené rameno, vklouznu paží za studená záda, uchopím studenou dlaň, odtáhnu zaseklou paži, přemýšlím o posmrtné ztuhlosti, svleču pyžamo, navleču košili, položím otce zpátky na polštář, ona odklidí obě kapačky, vytáhne hadičky, sebere infuzní vaky s morfinem a sedativy, vloží je do speciálního kufříku na kód, pro ten morfin si přišla, To je standardní postup, řekla mi do telefonu, žínka i košile byly z její hlavy, Takhle ho nechat nemůžeme, řekla, odchází, ještě se nerozednělo, vrátím se do kuchyně, udělám si další kafe, svítá, je krásně, cítím suchou vůni zahrady, v osm si z krbové římsy vezmu otcovu kreditku, sednu do třídveřového peugeota 206, diesel, s nájezdem 197 000 kilometrů, koupeného před pár dny v touraineském autobazaru, jedu k bankomatu u Super U, váhám, kolik vyberu, nakonec dvě stě eur.

Když se vrátím, už je horko, zavřu v ložnici okenice, dívám se na něj, stihl se proměnit, svrasknul a zvoskovatěl, pohřebáci přijedou až po tom, co doktor vystaví ohledací list, v tom vedru by sebou měl hodit, čekám uvnitř a vedro je čím dál větší, jsem s ním sama, stejně jako včera v noci, stejně jako každou noc v posledních týdnech, je tu klid, to je novinka, to ticho, jak už není slyšet kyslíkový přístroj, občas zajdu do ložnice, vejdu a koukám.

Doktor klepe na dveře, otevřu mu, jde do ložnice, konstatuje smrt, vracíme se do obýváku, prý měl otce rád, byl to svérázný pa­­cient, ale měl ho rád, já si pomyslím, že to asi říká vždycky, když někdo umře, určitě má za to, že tím lidi potěší, obejme mě, je to trapné, ztuhnu, netrvá to dlouho, dá mi ten list, vypadni, dělej, vypadni, vypadne.

Moje sestra přijede s manželem, na sobě má sluneční brýle jako na pohřbu nějaké celebrity, brečí, nemá odvahu se na něj jít podívat, jdu s ní, obědvají, já ne, chci pak jít plavat, většinou chodím dřív, dorazí pohřebáci, dodávku zaparkují před domem, jsou dva nebo tři, už nevím, samí muži, možná je to mužské povolání, dám jim ten list, podepíšu papíry, sestra se vrací do otcovy ložnice, slyším, jak na něj mluví, hlasitě brečí, brečí, že nechce, aby ho odvezli, já nebo její manžel jdeme za ní, už nevím, mluvíme s ní, zklidní se, řeknu jim, ať odejdou, ať se vrátí domů, bydlí na protějším břehu Loiry, z Paříže se odstěhovali, řeknu jim, že to s pohřebáky dořeším, i vy vypadněte, jdou pryč, pohřebáci z dodávky vytáhnou kovová nosítka, uvažuju, jestli je ta dodávka chladicí, jdou do ložnice, dám jim otcovy věci do rakve, džíny, další modrou košili, boty Clarks, slipy, ponožky, jdu ven před dům, na ulici, oni projdou dveřmi s otcem v plastovém pytli na kovových nosítkách, řeknu No jo vlastně, nohama napřed, pohřebáci na to nic, přes tmavý, ale průsvitný plastový pytel vidím prameny otcových bílých vlasů, funebráci ho šoupnou dozadu do dodávky a vypadnou, oni taky, i on, já se vrátím do domu, jsem tam sama, je prázdný, svítí slunce, jdu do jeho ložnice, koukám, zajdu do obýváku, vezmu tašku na plavání, vyjdu zase ven, zase sednu do peugeota, touraineský autobazar je odsud kousek, v průmyslové zóně u řeky, jedu, je krásně, projedu departementem Cher, odbočím na Tours­-sever, zaparkuju u Centre Aquatique du Lac, je tam padesátka, plavu denně, plavu.

2

Narodila jsem se, abych provedla tu špinavou práci, říkám špinavou, ale myslím krásnou, krásnou práci, tu nejsprávnější, nejmorálnější, a to zdůrazňuju, nejmorálnější, mám za úkol všechno zničit, ukončit, říkám to klidně a jednoduše, prostě se to musí udělat, všichni bychom měli, ne napravovat, jak se to vždycky tvrdí, není co napravovat, naopak je potřeba zpřetrhat vazby, odejít, pustit se do toho velkolepého díla zkázy, uspíšit ho a završit. Jak se jmenuješ, Nikdo, jméno nic neznamená, nevěřím na ně stejně jako na rodinu nebo na dětství, nechci ho.

V ložnici zemřelého leží v šuplíku fotka z křtin. Oficiální fotka z mého oficiálního života. Před matčiným zámkem v Baskicku stojí moji rodiče, dvě babičky, děda ministr, já v matčině náručí mám slavnostní šaty z bílé krajky. Vyšel i článek v místních novinách, muži z vesnice zpívali na mši, která se za mě sloužila, a prezident republiky řekl dědovi, že Constance je nádherné jméno. Jako v knihách, kde si čtenář v roli protagonisty musí zvolit, jestli se vydá doprava, nebo doleva, jaký se bude vyprávět příběh a jaká bude postava, kde vybírá, rozhoduje, razí si vlastní cestu. Takové jsou všechny fotky a nejspíš i všechny řeči. Fotku si neberu, vrátím ji do toho kusu nábytku, který se prodá, vyhodí nebo si ho vyzvedne moje sestra, šuplík zase zavřu a vyjdu z ložnice.

Zbavila jsem se skoro všeho. Rodiny, manželství, práce, bydlení, věcí i lidí. To jsem v posledních letech dělala, vyklízela. Naráz a klidně, děje se to zároveň rychle i pomalu, materiálně i niterně, je to jako kopat, sestupovat do podzemí, klesat do stále nižších pater, nebo jako plavat bazén za bazénem. Není cesty zpět, co bylo dřív, už není, ani dřívější já už není, ale právě o tu nemožnost návratu přece šlo. Aby už nebylo na co a proč se ptát, aby otázky vyznívaly naprázdno. Dědictví se dá odmítnout, a nemám na mysli peníze, ty už jsou dávno pryč, mluvím o víře a věrnosti. S původem se musí skoncovat, na mrtvolách nelpím.

3

Šedesátá léta v Paříži, čtvrť Saint­-Germain­-des­-Prés, samí synové nebo dcery ze zámožných rodin. Matka byla ze čtyř sester, otec ze čtyř bratrů, obě strany rodiny stejně šílené, protože všechny rodiny jsou šílené. Matka byla nejmladší, narodila se na zámku. V době, kdy se seznámili, žila v prostorném bytě v ulici Bonaparte spolu s druhou nejmladší sestrou, ta zemřela jako první, kombinace prášků s alkoholem, v jejím případě těžko říct, jestli šlo o předávkování, nebo sebevraždu. Budova patřila její rodině, té jejich, té mojí, ve vstupní hale byla mramorová busta jednoho předka, barona, v patrech žili bratranci a sestřenice. Její otec, můj děda, zemřel, když jí bylo čtrnáct, taky býval poslancem, i ministrem, ale teď už byl dlouho po smrti. Její matka, moje babička, žila se svými psy v Landes na jihozápadě Francie, čas od času jezdila do Paříže zkontrolovat, co se tam děje, a následovaly hádky, křik, scény. V téhle rodině byli rodiče krutí. Z aristokracie se všichni zblázní. Ne kvůli svazkům pokrevních příbuzných. Kvůli víře. Víře v to, že existuje něco jako urozenost. Hlavně když už to neexistuje, když jsou všichni po smrti a zámky v plamenech. V téhle rodině se děti vychovávaly tak, jak se chovají koně, čili ke kráse. Krása znamená spoustu věcí. Na ničem jiném nezáleží.

Po maturitě a letech na církevním internátu se zapsala na Sorbonnu, na ulici ji zastavili s nabídkou, že by mohla fotit, pózovala do časopisů, chodila přehlídky pro různé návrháře, stala se z ní modelka, její krása byla něčím děsivá jak pro ostatní, tak pro ni.

Vidím to, když mě patnáct let nato jako desetiletou vyzvedává ze školy. Oproti ostatním, normálním, směšným matkám je ta moje vyšší a štíhlejší, nosí velké kabáty a sluneční brýle. Se svým tlustým nedomrlým kokršpanělem na vodítku vyhlíží dokonce ještě majestátněji, matka by klidně mohla venčit prase, a všem by to připadalo nejen patřičné, ale i vznešené. Lidi jí málem ustupují z cesty, jako by měli nutkání se jí klanět a nadnášet jí cípy kabátu, dodržovat co nejrafinovanější protokol, jako ten za Čínského císařství, popsaný na začátku Reného Leyse. Skoro se divím, že ji dokážou oslovit bez onikání, že jí někdy i tykají. Ona tyká všem. Je hrozně vřelá. Nikdy ne snobská. Chovej se přirozeně, říká lidem, kterým to nejde. Kněžna Parmská z Hledání. Podléhají jejímu kouzlu. Všichni. Vidím to. Ovládá je. Fyzicky. Přestávají být sami sebou. Moji kamarádi, jejich rodiče, pekařka, bezdomovec, kdokoli. Úplně tečou.

Když jsem s ní, sleduju, jak se věci dějí, funguje to vždycky. Jak po ní lidi touží. Šílenou, uctivou touhou. Královnu nikdo jen tak ne­­opře o zeď a neošuká. Nemyslíš na nic než na ni, ale dotknout se jí neodvážíš. Doufáš, že se k tobě královna skloní. Že se skloní a nechá sklátit. Moje matka si to užívá. Staví svou suverénní žádostivost na odiv. Být jejím dítětem samo o sobě znamená být sexuální, protože ona je. Znamená to nadrženost a orgasmy, frustraci a úchylnost, voyeurismus a pasáctví, klid a běsnění, jsem svědek nebo komplic, skrze její pohled vidím, jak ostatní padají, jsem oblíbený syn nebo dcera, jsem korunní princ, tu quoque, mi fili, kochám se a zuřím, čekám, až nadejde můj čas.

Když o ní teď přemýšlím, říkám si, že byla šílená. Myslím si to už několik let. Co randím se ženami. Co jsem pochopila, že ženy jsou totální magořina.

4

Spím v podkrovním kamrlíku, po kamarádech, u milenek, nemám domov, nemám bydliště, přesouvám se, jsem v pohybu, nemám nic domácího, nejsem domácká, nesedám si, stravuju se vestoje, pracuju vleže, nezůstávám na jednom místě, v jedné posteli, nemám postel, nemám skříň, nemám knihovnu, knihy vyhazuju, nemám moc oblečení, pečuju o tělo, sportuju, plavu, běhám, holím si hlavu, tetuju tělo, svádím, jsem sváděna, dávám kopačky, dostávám kopačky, trénuju, zlepšuju se, začínám znovu, riskuju, chci, dělám, nebrečím, jsem krásná, jsem protagonista, tak si teď žiju.

Touhle dobou bydlím u Montparnasského hřbitova. Předtím v hotelu. Stůl, matrace, hrnec. Konvička na kafe, nůž, vidlička, hrnek. Pár černých, šedých nebo bílých kusů oblečení, to je moje uniforma, jsem totiž voják. Věci se mi vejdou do dvou tašek, když začnou překypovat, něco vyhodím, to je morální i estetická zásada. V pokoji mezi ulicemi Da­­guerre a Froidevaux jsem a nejsem, často bývám jinde, na kole, v metru, na ulici, po kavárnách, bazénech, v cizích bytech, lidi mi je půjčují, když jedou na dovolenou, nebo přespávám naproti v hotelu Savoy za čtyřicet eur za noc, jednolůžko, sprcha na chodbě, když u mě nějaká holka zůstane přes noc, radši ji v ložnici nechám samotnou, protože já nespím. Můžu být kdekoli, na tom vůbec nezáleží.

Kráčet vstříc prázdnotě, to je ono, to je potřeba, zbavit se všeho, všeho, co člověk má a co zná, jít vstříc neznámu. Jinak nežijeme, myslíme si, že žijeme, ale nežijeme, jinak se totiž na všech těch krámech zasekneme a život promrháme tím, že nežijeme. O nic jiného nejde, jen to je potřeba. Nezáleží na tom, jestli je někdo levičák nebo pravičák, homosexuál nebo heterosexuál, jestli žije v podkrovním kamrlíku nebo na zámku, ve vlastním nebo v nájmu, v manželství nebo ne, to je úplně jedno, stejně jako je jedno, jestli je žena, běloch nebo černoch, jestli je z rodiny ministrů nebo feťáků nebo je sirotek, jestli je oběť nebo viník, to nic neznamená, svoboda nemá co dělat s tímhle balastem, s tím, jestli člověk trpěl nebo netrpěl, svoboda je v prázdnotě, jen v tomhle vztahu k prázdnotě.

Dneska mám tělo. Trvalo to roky. Není to představa, není to tvrzení, je to skutečnost, kterou vidím v zrcadle. Moje tělo se ukázalo, když jsem se stala spisovatelkou, když jsem se stala lesbou, když jsem se spousty věcí zbavila a o zbytek přišla. Konkrétně se ukázalo v mých svalech a šlachách, ve tváři a lebečních kostech. Nezajímá mě moje jméno, ale moje tělo. Tenhle způsob života vyžaduje hodně soustředění, musí se brát hodně vážně.

5

Pořád Paříž, pořád levý břeh, trochu dál, mezi Montparnassem a Saint­-Michel, konec sedmdesátek. Hraju si v Lucemburské zahradě nebo hned za ní v parku u avenue de l’Observatoire. Chodím na státní školu v ulici Saint­-Jacques. Jsou tam Portugalci, Španělé, Francouzi, jeden Arab s tátou, co má autoservis na bulváru Saint­-Michel, jedna černoška, která se jmenuje Fatou, jedna adoptovaná Vietnamka s francouzským jménem, její máma myslím učí děják a zemák, jinak průměrní bílí Francouzi tady ze čtvrti, jejich rodiče většinou provozují nějaký obchod, pár z nich jsou možná doktoři, určitě praktici. Ulice nesou jména Gay­-Lussac, Herschel, l’Abbé­-de­-l’Épée. Pátý obvod je v té době plný učitelů, maloobchodníků, studentů, není bohatý ani chudý, taková běžná soudobá Paříž, drobná a střední buržoazie, ošklivé kavárny, turecké záchody, pinball, smrad vajglů, ve výlohách citronové koláče se sněhovou čepicí, čerpací stanice, káry páchnoucí benzínem, budovy jsou často zčernalé, Paříž je ještě špinavá. Děti jako ty z mojí rodiny nechodí do státních škol v pátém obvodu, chodí na soukromé, na Collège Stanislas, Lycée des Francs­-Bourgeois, Cours Desir, mívají námořnicky modré uniformy, šaty s řasením a flanelové bermudy, oxfordky se stužkami pro holky a s tkaničkami pro kluky. Sedmdesátá léta jsou takové mezidobí, buržousti se ještě oblékají jako buržousti, moji strýcové nenosí džíny, bratranci si smějí obouvat tenisky jedině na sport. Moji rodiče nejsou jako jejich sourozenci, bratranci a zbytek rodiny, žijí jinak, oblékají se jinak, čtou jiné knihy, přemýšlejí jinak. Ani já nejsem jako moji bratranci a sestřenice a vlastně ani jako ostatní holky. Oblékám se podobně jako kluci z mojí čtvrti a mojí školy. Můj nejlepší kamarád se jmenuje Benjamin. Jeho matka s babičkou mají na bulváru Saint­-Michel obchod s dekoracemi, který se jmenuje Home Confort, vedle se prodávají motorky. Je jako můj bratr, jsme věčně spolu, ve třídě, po škole, o prázdninách. Jezdí s námi do Touraine, já s ním do Pikardie, do Rouvroy­-les­-Merles, kde mají jen jednu silnici, dva statky a statkářovu dceru, která otěhotněla ve třinácti. Je klidný jako já. Možná ještě klidnější. Já jsem někdy klidná až k vzteku. Hrajeme si s kuličkami, legem, figurkou G. I. Joea, stavíme modely, později jezdíme na bruslích, chodíme do kaváren, hrajeme pinball a arkádovky. Mám kuličkovku Pneuma­-Tir, dva bratranci z matčiny strany, se kterými se vídám o víkendu, ji mají taky. V sobotu býváme sami, děláme si, co chceme, jejich matka je sestřenice té mojí, a co se rozvedla, pracuje v jednom obchodě. Bratranci mají takovou bandu, s kuličkovkami si to drandíme čtvrtí na bruslích, jsem jediná holka mezi kluky, všichni jsou na to zvyklí.

Podle mých rodičů je důležité, abych chodila na státní školu. Matka tvrdí, že musíme jít s dobou, žít jako ostatní. Ona prý byla v šoku, když po maturitě odešla z internátu a začala objevovat svět. Jako by vyrůstala v sektě, jako v těch příbězích o mormonských dětech. Můj otec nad takovými věcmi vůbec neuvažuje.

Večer oba kouří opium. Lehnou si. Olejová lampa vrhá oranžové světlo, hlavu si pokládají na čínské polštáře z lakovaného dřeva, mají dlouhé dýmky, jeden na jehle nad lampou nahřeje kuličku a tu pak položí na dýmku druhému, který šlukuje. Obstarávají se navzájem. Občas je vidím, když vstanu, když nemůžu usnout. Nespím, protože mám astma, nebo mám možná astma, protože nespím. Ty dýmky jsou krásné. Leží v obýváku na italském nebo portugalském sekretáři z tmavého ebenového dřeva se slonovinovými výjevy z lovu. Ve dne do dýmek strkám nos, mají hlavičky z pálené hlíny, chladí a jsou hladké, v barvě cihel, trochu očouzené. Háčko cítit není, ani léky, kodeinové tablety, stilnoxy, klorazepáty a valium nejsou nijak cítit. Alkohol smrdí a lidem po něm smrdí tělo. Ale opium je fajn už po čichu.

6

Nastoupíme do auta, zaparkujeme, vypneme motor, ona se otočí a ze zadního sedadla vezme jahody se smetanou nebo možná jeptišku z odpalovaného těsta, říká, že teta má ráda sladkosti, prý nezůstane dlouho, já na matku čekám v autě, pozoruju lidi, přemýšlím, tady u nemocnice Saint­-Anne se přemýšlí dobře, stejně jako přes ulici u věznice La Santé, na jedné straně blázni, na druhé trestanci. V La Santé později jako advokátka strávím hodně času, budu tam chodit za klienty, připravovat se s nimi na výslechy a přelíčení, sepisovat žádosti o propuštění, které nikam nepovedou, protože justice je k ničemu, do Saint­-Anne zase budu chodit za otcem, až tam bude na léčeních, která nikam nepovedou, protože i to je k ničemu. Matka nasedne zpátky do auta, teta prý slyší hlasy, třeba generála de Gaulla, Napoleona, Johanku z Arku, známá parta. Teta byla vždycky šílená politicky, musela zachraňovat Francii nebo Baskicko nebo se mstít těm, co jejího otce vydali Němcům. Teta často mluví o svojí knize, mluví o ní už roky, ta kniha věčně není dopsaná, ale všechno vysvětlí.

Moje šílená teta má šest dětí. Nechala je na Antilách. Britských. Antigua, Svatý Kryštof. Ne Guadeloupe, Martinik. Mluví anglicky, celá tahle rodina mluví anglicky. Jedna dcera je dowňačka a umře. Můj strýc je černoch. Sice advokát s oxfordskou angličtinou, ale stejně černoch. Dovedu si představit, že tahle rodina rasistů z toho měla haló. Teď když je teta šílená a všechno s ní šlo do kopru, už je to všem jedno, už na tom vlastně nesejde. Je šílená, ale když se nad tím člověk zamyslí, ostatní na tom nejsou o moc líp, s těmi svými bludy o urozenosti, rodině, Francii, s tím svým alkoholismem, kterého si jakoby nevšímají. Až na ty hlasy, přirozeně. Až na to, že tetu občas seberou fízlové, samozřejmě. A že končí v Saint­-Anne a podobně.

Druhá teta je zlá. Hysterka jako ty ostatní. Taky jí zemřela dcera. V matčině rodině už se mrtví nepočítají. Šílenství sotva kdo zaznamená, nikdo už ani nezjišťuje jeho příčiny.

Třetí je těžší alkoholička než ostatní, tak těžká, že v zámeckých koupelnách chlastá kolínskou. V šestnácti otěhotněla. S klukovou rodinou se dalo dohodnout. Solidní rodina. Těhotenství se ututlalo. Po porodu se mimino dalo k chůvě do Španělska a po roce nebo dvou se přivezlo zpátky. Moji sestřenici vychovávali od čerta k ďáblu. Teta to nezvládala. Moc chlastala. O sestřenici se říkalo, že je problémová. V téhle rodině je problém být bastard. Pak teta zemřela. Možná díky tomu se sestřenice vzchopila.

Byly čtyři, matka se sestrami. Dneska jsou všechny po smrti. Matka zemřela jako poslední. Dvě starší sestry se narodily před válkou v Paříži, mladší v U. v Baskicku. Dětství na zámku. Pak v Paříži v obrovském bytě na avenue Paul­-Doumer. Vždycky měly spoustu služebnictva. Na prázdniny vždycky jezdily zpátky do Baskicka. Matka měla irskou chůvu, které se říkalo miss, a já se nikdy nedozvěděla, jak se jmenuje. V osmi matku dali na internát, jako její sestry. Tak se to s dětmi dělalo. Strčily se do náručí chůvě a pak na internát. Nevím, kde poznaly něhu. U chův. Když umře chůva, taky se smutní. Ale pro služebnictvo se nepláče. Smutek si střádáme, nepláčeme, šílíme.

Sestřenice A. zemřela ve dvou letech, utopila se v nafukovacím bazénku. Můj strýc šel zvednout telefon, byl pryč minutu nebo dvě. Nedlouho potom se strýc s tetou rozešli.

Sestřenice S., dcera mojí šílené tety, ta s Downovým syndromem, zemřela, když jí bylo kolem dvaceti. Nevím, jestli dowňáci vždycky umírají mladí. Nevím, jestli se ještě říká dowňáci.

Strýc E., matčin bratranec, zemřel v osmnácti při bouračce cestou z rodinné oslavy na rodinném zámku.

Teta M., matčina sestřenice, na rakovinu ve čtyřiceti.

Synovec LJ na předávkování ve dvaadvaceti.

Mrtvých je víc.

To je jen malá ukázka předčasných a náhlých smrtí v matčině rodině.

Chci, aby nebylo pochyb, aby bylo úplně jasné, že když říkám, že mám z každé té smrti radost, tak z ní mám radost, úcta k mrtvým je ta nejodpornější věc na světě, úcta obecně, není co uctívat.

Z francouzského originálu Nom (Flammarion, Paříž 2022) přeložila Petra Zikmundová. České vydání knihy připravuje nakladatelství tranzit.cz.