Pocházíte z rodiny židovských emigrantů. Jaký je dnes váš vztah k Izraeli a jeho politice? Co si myslíte o současné situaci?

Na toto téma jsem se opakovaně vyjadřoval, ale rád vám odpovím. Žiji – alespoň částečně – ve Spojených státech. V Izraeli jsem nikdy nežil. Mám k němu podobný vztah jako třeba k Německu, kde se narodili moji rodiče. Proč začínat rozhovor zrovna Izraelem? Ano, žije tam moje sestra, nejméně ve dvou mých románech hraje Izrael zásadní roli, ale přesto – proč začínat právě Izraelem?

Kdysi jsem napsal, že Izrael je laboratoří národního státu, tohoto vynálezu 19. století pro lidi s více či méně romantickými aspiracemi. Uvidíme, jestli národní stát přežije… Pokud jde o sionismus a původní cíl ochránit židovský národ, nejsem si vůbec jistý tím, že se tento projekt podařil. Ale dějiny mají vlastní logiku a v roce 1948 se vznik Izraele zdál nevyhnutelný. Zároveň si nemyslím, že by Izrael mohl zmizet; přinejmenším nemůže zmizet bez katastrofy, která by postihla i Evropu, a nejen Evropu. Jisté nicméně je, že se současný Izrael blíží autoritářské teokracii. Lze si také klást otázku, zda se kultura paměti nestala golemem. Zrůdou. Oslava oběti je vždycky nebezpečná, nakonec totiž slouží k ospravedlnění agrese.

Na druhou stranu svět se mění, měkká síla vyšla z módy a také izraelskou politikou je přežít po svém a bez velkých ohledů na lidskost, což je sice odporný, ale i pochopitelný postoj. Můj postoj to však není, a to nejen z etických důvodů. Uvidíme, jestli za deset, dvacet nebo třicet let nová generace Izraelců odčiní hříchy svých rodičů a prarodičů.

Vaše matka, původem z Německa, prošla za druhé světové války nacistickými koncentračními tábory. Mluvila o tom s vámi, když jste dospíval?

Moje matka Hannelore Grünberg­-Klein své vzpomínky zpracovala v knize Dokud jsou slzy, která mimochodem vyšla i v češtině. Se mnou na toto téma ale příliš nemluvila. Také já o minulosti své matky a otce raději mlčím, protože nevím, jak o ní hovořit.

Setkal jste se osobně s antisemitismem?

Příležitostně – obvykle prostřednictvím sociál­­ních sítí. Nikdy jsem ale nečekal, že budu žít ve světě bez nesnášenlivosti vůči Židům. Antisemitismus považuji v prvé řadě za problém samotných antisemitů.

Proč jste se rozhodl žít v New Yorku?

Do New Yorku jsem přicestoval v roce 1995 za svou tehdejší láskou a už jsem tu zůstal. New Yorku za mnohé vděčím. Věřím, že je to místo, kde je ještě – jak se říká – možné cokoliv. Hraje důležitou roli v mém románu Fantomová bolest a také v knize, na které teď pracuji.

Změnila se nějak atmosféra v New Yorku po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu? Považujete jeho znovuzvolení za vážnou hrozbu, nebo je Amerika dostatečně odolná, aby jeho prezidentství zvládla?

Trump je hrozbou nejen pro Spojené státy, ale pro celý svět. Pokud jde o New York, s nástupem Trumpa se dostal do stavu jakési vnitřní emigrace. To, že tu zůstávám, nicméně svědčí o tom, že stále ještě věřím, že je možné se novým podmínkám přizpůsobit. Udělal jsem ale jedno opatření. Koupil jsem si čepici MAGA pro případ, kdyby do mého bytu vstoupila tajná nebo cizinecká policie.

V kterém jazyce teď píšete? Zůstáváte stále u nizozemštiny? Neláká vás tvorba v angličtině? Například styl Milana Kundery se od doby, kdy přešel z češtiny do francouzštiny, výrazně změnil.

Ano, o Kunderovi vím, ale podle mého názoru se zrovna jeho psaní přijetím nového jazyka nezměnilo k lepšímu. Já každopádně zůstávám u nizozemštiny. I když díky stále dokonalejší umělé inteligenci je možné ledacos. Možná skončím jako rumunský autor. Nebo dokonce český? Nebráním se tomu…

Ve svých dílech řešíte mimo jiné téma migrace. Proč podle vás v západním světě sílí protiimigrační postoje?

Lidé potřebují obětního beránka. Ve spoustě zemí – ať už je to Nizozemsko, Rakousko, Švédsko, Francie, Maďarsko nebo Spojené státy – vidíte tytéž reflexy, posloucháte tytéž debaty a politici slibují tytéž iluze. V západní společnosti bují nostalgie. Lidé se bojí změn, ale změny jsou nevyhnutelné, jenom mrtvoly se nemění, a vlastně ani ty…

Sledujete nizozemskou literaturu, byť zároveň prohlašujete, že na ni nejste odborník. Ve svém eseji [viz stranu 18] tvrdíte, že jednotliví nizozemští spisovatelé nemají mnoho společného. Nespojuje je alespoň podpora ze strany státu?

Na překlady mých knih někdy dostávají překladatelé a zahraniční nakladatelé peníze od nizozemské vlády. Sám jsem ale nikdy o vládní peníze nežádal. Raději budu žebrat, než abych žádal o peníze. A se svým malým synem bych se mohl stát velmi úspěšným žebrákem! Ale možná jsem jen domýšlivý…

Kterého mladého nizozemského autora či autorku byste doporučil českým čtenářům?

Zkuste Nadiu de Vries. Možná se kvůli tomu budete muset naučit nizozemsky, ale to vám jen prospěje!

Postavy ve vašich románech bývají velmi výstřední, jaký k nim máte vztah?

Nejsou výstřednější než ostatní, jen to dávají otevřeněji najevo.

Jak vlastně vypadá vaše práce na románu? Děláte si nějakou osnovu nebo poznámky? Přepisujete hodně?

Ano, hodně přepisuji. Ale příběh mám v hlavě. Žádné poznámky. Poznámky si nechávám na práci, která je blízká žurnalistice.

Také jste autorem scénářů…

Jednou jsem napsal filmový scénář – a už to nikdy neudělám. Docela rád ale píšu pro divadlo, i když z většiny inscenací mám smíšené pocity.

Zaujalo mě, že jako jeden z mála v době sociálních sítí stále využíváte formát blogu.

Ano. Protože jsem tvrdohlavý.