Nizozemská autorka Anjet Daanje se v románu Píseň o čápu a velbloudovi (Het lied van ooievaar en dromedaris, 2022) vydává prozkoumat povahu literární nesmrtelnosti. Kniha se skládá z jedenácti různorodých částí, jejichž struktura připomíná díla jako Knihy Jakubovy (2014, česky 2016) Olgy Tokar­czuk, Atlas mraků (2004, česky 2012) Davida Mitchella nebo i Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996) Davida Fostera Wallace – tedy texty, kde fragmentovaná forma neoslabuje celek, ale naopak umožňuje komplexnější pohled na jednu událost či lidský osud.

Tajuplně působící název knihy odkazuje na symboliku, jež se stává klíčem k interpretaci: čáp představuje způsob, jakým lidé vnímají svět, když se v něm snaží odhalit řád a význam, aby unikli chaosu, zatímco cizokrajný velbloud symbolizuje proces, při němž v lidské mysli vznikají obrazy neodpovídající realitě: vědomí vytváří falešné představy a řetězce souvislostí, které přesto mají pro jednotlivce zásadní význam.

Nánosy interpretací

Jedenáct příběhů Písně o čápu a velbloudovi, rozprostřených přes dvě století a několik zemí, je zjevně inspirováno životem a dílem Emily Brontëové, k čemuž se autorka ostatně přiznává v úvodu. Nejde však jen o vzdání pocty. Daanje je do románu Na Větrné hůrce (1847, česky 1912) a vůbec do literatury 19. století hluboce ponořená, a to jak tematicky, tak jazykově. Nití jejího vyprávění je osud fiktivních sester Draydenových, především Elizy May, která (podobně jako Brontëová) vydává knihu pod pseudonymem. Daanje nicméně nevytváří prostou paralelu, ale spíš síť osudů, v níž se různé životy letmo dotýkají literární legendy. Hlas Elizy May tak čtenář nevnímá přímo, ale perspektivami těch, kteří o ní píšou, vzpomínají na ni nebo ji reinterpretují.

Všechny románové postavy přitom zůstávají ve stínu fiktivní spisovatelky, jejíž život, a zejména posmrtná existence, tvoří páteř celého textu. Každá z kapitol se k její osobě vztahuje jinak: někdy zblízka, jindy z odstupu několika generací. První příběh vypráví Susan, Elizina sousedka z městečka, kterou zesnulá spisovatelka po smrti navštěvuje jako přízrak. Poslední kapitolu uvádí hodinář Ties z nizozemského Groningenu. Mezi nimi pak stojí řada postav, jejichž životy s Elizou May pojí pouta rodinná, biografická, literární či naprosto náhodná. Tyto části jsou proloženy citacemi z „Notýsku Chambersové“, údajného básnického rukopisu Elizy May, a výňatky ze sekundární literatury o jejím díle.

Kniha se postupně vrství jako palimpsest, v němž zůstávají stopy předchozích zápisů. Životopisy, memoáry, novinové články a fiktivní biografie vytvářejí mozaiku výkladů a interpretací. Vzniká tak román o lidském osudu a mytologii díla, které se stále přepisuje, a zároveň se tu reflektuje, co všechno literární legenda unese. Ústředním motivem však není samotné psaní, ale otázka, co se s autorem a jeho dílem děje poté, co ztratí hlas – ať už smrtí, nebo tím, že jej pohltí vlastní legenda. Zájem o sestry Draydenovy je spíš než jejich tvorbou živen tím, co kolem nich vytvořily pozdější generace: mlhou spekulací, polopravd a interpretací.

Mouchy a smrt

Právě v tomto postupném vrstvení – a v předpokladu, že každá vrstva musí mít svou váhu – ovšem spočívá úskalí románu. Daanje občas podléhá složitosti vlastní konstrukce. Jednotlivé příběhy jsou samy o sobě poutavé a psychologicky přesné, jenže čím víc se vzdalují od původní linie sester Draydenových, tím se jejich napojení na ústřední motiv stává problematičtějším. Epizody někde působí jako dodatečně přilepené, jinde jako výstřižky z úplně jiného vyprávění. Ačkoliv fragmentace narušuje vyprávění záměrně (a jde tedy o něco víc než jen o stylistické cvičení v duchu Šklovského Teorie prózy), přílišné množství různých úhlů pohledu nakonec působí spíš únavně, než aby přispívalo k hlubšímu pochopení. V každém případě však tento postup narušuje automatismus vyprávění a nutí vnímat nejen příběh, ale i způsob jeho zprostředkování, čímž narušuje tradiční vztah mezi autorem, textem a čtenářem.

Konstantou každé kapitoly zůstává smrt (ať už psaná s velkým, nebo malým písmenem), jejíž příchod většinou provázejí mouchy: „Moucha přistála na bledém kostnatém obličeji a leze po nose. Když se dostane do koutku oka, zkusmo se dotkne vlhkého zaoblení před sebou, jako by se odvažovala na tenký led, a osmělí se.“

Píseň o čápu a velbloudovi se stala mimořádně oceňovaným románem, a to nejen kvůli své jazykové rafinovanosti a obsahové i formální preciznosti, ale i díky tématu – mytologizaci spisovatelského života a díla. Některé vrstvy vyprávění však jako by byly spíš samoúčelnými doplňky než nezbytnými částmi skládanky, která má poskytnout co nejširší obraz.

Autorka je komparatistka.