Nizozemská autorka Anjet Daanje se v románu Píseň o čápu a velbloudovi (Het lied van ooievaar en dromedaris, 2022) vydává prozkoumat povahu literární nesmrtelnosti. Kniha se skládá z jedenácti různorodých částí, jejichž struktura připomíná díla jako Knihy Jakubovy (2014, česky 2016) Olgy Tokar­czuk, Atlas mraků (2004, česky 2012) Davida Mitchella nebo i Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996) Davida Fostera Wallace – tedy texty, kde fragmentovaná forma neoslabuje celek, ale naopak umožňuje komplexnější pohled na jednu událost či lidský osud.

Tajuplně působící název knihy odkazuje na symboliku, jež se stává klíčem k interpretaci: čáp představuje způsob, jakým lidé vnímají svět, když se v něm snaží odhalit řád a význam, aby unikli chaosu, zatímco cizokrajný velbloud symbolizuje proces, při němž v lidské mysli vznikají obrazy neodpovídající realitě: vědomí vytváří falešné představy a řetězce souvislostí, které přesto mají pro jednotlivce zásadní význam.

Nánosy interpretací

Jedenáct příběhů Písně o čápu a velbloudovi, rozprostřených přes dvě století a několik zemí, je zjevně inspirováno životem a dílem Emily Brontëové, k čemuž se autorka ostatně přiznává v úvodu. Nejde však jen o vzdání pocty. Daanje je do románu Na Větrné hůrce (1847, česky 1912) a vůbec do literatury 19. století hluboce ponořená, a to jak tematicky,…